Obsah
Když už nejsem ve Francii a ještě nejsem v Peru, dělám ještě spoustu věcí. Než se ale dostaneme k věci, podělím se s vámi o tom, jak jsem se v Prachaticích svezla taxíkem.
Ve volební sobotu jsem jela z kakaové ceremonie v Klatovech, odkud pochází mamka. Do Prachatic jsem jela za našima; odtud zase pocházím já. Taxíkem jsem tu do té doby jela jen jednou v noci z maturáku, a to v nestřízlivém stavu. Ráno jsem pak trasovala na sněhu ztracené klíče a náušnice – naleziště poslední ztracené věci odpovídalo místu výstupu z taxíku. Za střízliva bych ani tehdy ani teď taxíka v Prachaticích nebrala.
Z vlaku jsem vystoupila o stanici dřív, byl barevný podzimní den a měla jsem chuť se projít. Připadala jsem si jako turistka ve vlastním rodišti. U nějakých růžových bobulí při cestě jsem to nevydržela a vytáhla foťák. Bohužel jsem se taky každých pár set metrů musela zastavit pro spadaná jablka. Naneštěstí jsem měla v batohu dost prostoru, takže neexistovalo tam jablka nechat. Dostatečný důvod neshybovat se pro jablka přišel až s naplněním kapacity krosničky. S těžkým srdcem i batohem jsem se snažila nemyslet na to, kolik jablek jsem na té cestě nechala…
Tam, kde končí les a začíná prachatická civilizace, mě pozdraví pán s plnovousem:
Slečno, nechcete svézt do města taxíkem?
Pán bere taxi do Byblosu. Prý tam mají dobrý pivo, Bernarda. Na tom se shodnou s taxikářem oba.
Tak co bych vás nevzal, dyť sme lidi, ne…
Odpovídá na mé díky a má radost z toho, že mi pomohl. Myslím, že potřeba být užitečný je nám lidem vlastní. Já mám taky radost: ušetřil mi poslední úsek městem. Naši bydlí nad Byblosem. Vystupuju z taxíku u Byblosu, kam jsme „zamlada“ chodili „ven“, a podruhé si připadám jako turistka ve vlastním rodišti.
A teď chronologicky: co ještě dělám ve vakuu mezi Francií a Peru?
Vyklepávám šváby
Jak jsme nakonec skončili v hostelu se šváby, je historka o několika fázích.
Fáze 1 – Dolomity
Na počátku byl nápad: půjdeme trek v Dolomitech. Terka přičinlivě založila whatsappovou skupinu s italskou vlaječkou a názvem Letní trail. Byli jsme tam čtyři: Terka, Kačka, já a Terky brácha. Naši vizi jsme ale nijak nerozvíjeli, a skupina tak zůstala měsíce neaktivní.
Fáze 2 – Auto
Začátkem července jsme se začali probouzet a ptát se, zda, kdy a jak teda pojedeme. Zatím jsme stále byli jen čtyři, ale najít ideální termín v prostoru dvou měsíců nebylo možné. Potřebovali jsme totiž do Dolomit auto. Naše konstelace byla následující:
- Vašek řídí, ale nemá auto.
- Terka řídí, když vedle sedí Vašek, ale nemůže zajistit auto.
- Kačka neřídí a nemůže zajistit auto.
- Já neřídím a nemám auto.
(Připomíná mi to Vennovy diagramy.)
Do hry tedy museli nepřímo vstoupit další aktéři: naši. Naši disponují autem Caddy, na které jsou hrdí především poté, co si pro něj dojeli Flixbusem do Německa a přes hranice nechtěně propašovali větší než povolený obnos hotovosti. Tuto hotovost měli také za pasem, když si čekání na zmíněný Flixbus o půlnoci krátili chozením kolem pražského nádraží.
Co se týče vůle mých rodičů půjčit nám Caddy, nebyl problém (pokud nebudu řídit já, což se rozumí samo sebou). Akorát se nám tím ještě více okleštily časové možnosti. Bylo třeba zkoordinovat rozvrhy nás čtyř účastníků plus rozvrh našich. Rozvrh našich byl ale přímo.navázán na plány mé sestřičky jet na rodinnou dovolenou do Chorvatska. Tam je třeba Caddy. Narazili jsme na limity čisté matematiky:
4 (účastníci treku) + 2 (rodiče s Caddy) nerovná se 6, ale v našem případě 10 (6 + moje sestra + manžel + dítě + můj brácha)
Sladit rozvrhy deseti aktérů a jednoho Caddy už je složitější. A tak se dva letní měsíce zúžily na jedinou možnost: jeden prodloužený víkend. Ale zato jsme měli auto.
Fáze 3 – Rakousko (varianta jezero)
Málem jsem nalákala dvě kamarádky, aby se k nám do Dolomitů přidaly. A tu se ozvalo ve whatsappové skupině: proč jezdit tak daleko, když máme sotva čtyři dny? Dva bychom beztak strávili na cestě. Všichni souhlasíme (holky verbálně, Vašek mlčením).
Jako dobrá alternativa se nám zdá rakouské Wolfgangsee (později přehodnoceno na Mondsee). V této fázi přebíráme organizaci já s Terkou. Čím blíže termín výletu, tím častěji jedna nebo druhá poznamenáme „jo a musím sednout a kouknout na to ubytko“. Sice se v tom vzájemně empaticky podporujeme, ale ani jedna z nás si nesedne a nekouká.
V této fázi se k nám do party přidává Honza a ve whatsappové skupině nastává změna: Letní trail je přejmenován na Letní jezero.
Fáze 4 – Rakousko (varianta kdekoli)
Komplikace našeho tripu se zdají korelovat se vstupem Honzy do skupiny. Nicméně to je jen další iluze. Ve skutečnosti se nám to začíná komplikovat proto, že do odjezdu zbývá už jen pár dní a my stále nemáme ubytování. Nevíme o plánovaném výletu vůbec nic, kromě toho, že jedeme (při domlouvání jsem zapochybovala i o tomto dogmatu). S novým členem přišel nový vítr do plachet, takže se věci rozhýbaly.
Narazili jsme na překážku. Totiž v okolí Wolfgangsee, Mondsee a každého rakouského See nebylo volného ubytování. Představa byla pronajmout si v partě chatku. Jenže ceny chatek, které byly na Bookingu v našem termínu volné, kolísaly mezi řády desetitisíců a statisíců. Slevili jsme tedy ze svých očekávání a že budem spát ve stanu.
Jenže ani v těch třech kempech, kde nepsali rovnou vybookováno, stany nebrali. Zkoušet to na blind se nám nechtělo. Navíc téměř polovina naší party se ve stanu nevyspí.
V této fázi se objevuje na scéně Zuzka. Respektive stává se “čestnou členkou” whatsappové skupiny Letní jezero. Pár dní sleduje naši konverzaci, kde se vynořují další a další alternativy “plánovaného” “treku”. Jelikož jsem Zuzku původně zvala do Dolomit, pak na turistiku do Rakouska, a nakonec se zdá, že strávíme víkend u Lipna (ale o tom až ve fázi 5), z výletu se nakonec omluví. Jak diskrétně přišla, tak odešla. S ostatními členy party se nezná, ale to ani nás pět navzájem. (Slovy kombinatoriky: A(déla) se zná s T(erkou), K(ačkou) a H(onzou), ale ne s V(áclavem); V se zná s T a K; H se nezná s V a K, ale zato s A a T.)
Zuzky krátká přítomnost ve skupině měla ale nepřímý vliv na směřování tripu, jehož možné důsledky se už nedozvíme. Jasné je, že za trvání čestného členství Zuzky jsme hledali ubytování pro šest lidí. Můžeme tedy spekulovat o tom, zda nám v těch dvou dnech neuteklo ubytování pro pět (a třeba bez švábů).
Ale to je jedno. Představu strávit čas u rakouského jezera jsme rozšířili na ubytovat se kdekoli v Rakousku. Nová ikonka rakouské vlaječky vedle Letního jezera náš záměr potvrzuje.
Napříč fázemi – hlasování
Pár slov k našemu hlasovacímu systému
Nejprve jsme museli mít o čem hlasovat. Většinu své rozhodovací moci jsme koncentrovali na klíčové téma: ubytování.
První podklady k hlasování jsme připravili s Honzou při rešeršování u mojí ségry v kuchyni. (Jak jsme se ocitli v situaci, kdy sedíme v Nemanicích u kuchyňského stolu, Honza z Prahy a já zrovna z Berlína, si už přesně nepamatuju.) Tou dobou zrovna zjišťujeme, že k jezerům se asi nejede, a hledáme alternativy.
Aby byly výsledky hlasování platné, uplatňujeme princip zohlednění všech. (Možnost, že ti, co nehlasovali, to zas tolik neřeší, a přijmou tedy asi rozhodnutí většiny, je sice pravděpodobná. Ale nemluvíme o ní.) Jenže každý fungujeme v jiných časových rytmech, takže se třeba stává, že:
- Někdo najde ubytování
- Pošle návrh a odkaz do whatsappové skupiny Letní jezero ⛰️🇦🇹
- Čeká se na reakce
- Ozve se jeden aktivní člověk (často Kačka)
- Čeká se na vyjádření ostatních
- Během dne (případně toho následujícího) se vyjádří ostatní členové (Terka někdy zastupuje i Vaška)
- Ten, kdo ubytování našel, se zeptá do pléna, jestli to má teda zabookovat
- Při pokusu o rezervaci zjistí, že nabídka už není dostupná
Není tedy divu, že naše dobrodružství má ještě další fáze.
Fáze 5 – Lipno
Tato etapa patří k mým oblíbeným, i proto, že se nezrealizovala. Několik ubytování v Rakousku prochází ještě posouzením, když se objeví návrh jet na Lipno.
Hrkne ve mně.
Když ani Dolomity ani rakouské jezero, tak proč vůbec jezdit daleko, když v Česku máme Lipno?
Ptá se zpráva ve skupině.
Argumenty pro Lipno zní, že budeme u jezera, jak jsme chtěli, nebudeme několik hodin na cestě a navíc okolí nabízí množství zajímavých aktivit. Ale když na mě ze seznamu Aktivity Lipno a okolí vybafne výlet na Libín, je toho na mě moc. Na Libín dohlédnu ze svého dětského pokoje. Jestli mi něco evokuje, dobrodružství to není.
Pražáci to vidí jinak. Možná je Šumava přitahuje tajemným šarmem. A to zas Libín nejen že se tyčí na Šumavě, ale ještě z něj dohlédnete na další šumavské kopce. Takže chápu.
Akorát že vodní nádrž Lipno nerovná se šarmantní tajemno.
Kozorozi mezi námi argumentují, dokud se k mému úžasu neshodneme, že teda na Lipno jedeme. Pro mě za mě. Ale na Libín mě nikdo nedostane.
Ústřel – do Horní Plané cesta nevede
Do odjezdu zbývají dva dny. Hned po probuzení vidím na WhatsAppu, že Honza v souladu s konsensem našel ubytování v Horní Plané. Jsem poslední, kdo se k rezervaci chaty na Horní Plané u Lipna nevyjádřil kladně. Abych si napravila reputaci, aktivně se nabídnu, že to zarezervuju, ať už na nic nečekáme. Po předchozích zkušenostech víme, že je třeba jednat rychle.
V okamžiku dokončení rezervace ubytování na termín 14. – 17.8. současně dojde ke třem věcem:
- Přijde mi SMS, kde se píše „Dobrý den, volno máme od 18.8. pondělí„
- Strhne se mi částka za celý pobyt z účtu
- Obdržím oficiální e-mail o potvrzení rezervace od Airbnb
Kdyby se stala pouze věc číslo 1, message je jasná: nemají volno. Kdybych obdržela zprávu číslo 2 a 3 zároveň, taky není co řešit: chata zamluvena, jedeme směr Horní Planá! Ale 1, 2 a 3 naráz mi nedávají smysl.
Volám tedy nejprve majiteli čísla, odkud přišla SMSka. Pán zdá se mít to na háku:
Heleďte já nevim, já to dal přes Airbnb poprvý…
Hele já na to kouknu večer, teď jsem na poli…
Moje nejoblíbenější hláška zní:
A tak jeďte v pondělí, ne?
Snažím se mu nenásilně komunikovat, že
- mi právě zmizelo z účtu 12,000.
- si myslím, že ze svého účtu Airbnb omylem kliknul na „potvrdit rezervaci“. (Teorie, která se později ukázala jako správná.)
- nemůžeme jet v pondělí, rezervovali jsme si termín od čtvrtka do neděle.
- potřebuju ty peníze co nejdříve vrátit.
Jo, to se pak nějak mezi sebou vyrovnáme… Třeba vám to pak pošlu rovnou na účet. Vono mi to Airbnb pošle ty vaše peníze ňák až po skončení toho pobytu nebo co…
Aha. Takže mně odešlo 12 tisíc z účtu, pánovi ještě nepřišly a se systémem Airbnb se zjevně ještě nesžil.
Volám tedy podporu Airbnb, kde mi podporu opravdu poskytnou. Ve 21:16 téhož dne píšu panu P, že ho měli kontaktovat z Airbnb. A jestli už ví, jak to udělat s vrácením peněz.
Pan P to prý zrovna zkoumal a ještě mluvil s manželkou. Vyrukuje s nabídkou: prý „když už to takhle dopadlo“, tak by nám po dohodě se mnou poskytli jejich vlastní velkou chatu, ještě za nějaký doplatek.
Musela byste ale zaručit slušné chování.
Tak to stálo v SMS zprávě. (Čárku před „ale“ odstranila redakce.)
Asi vlivem zatmění mozku jsem tehdy 12.8. ve 21:30 reálně uvažovala, že bych mu slušné chování zaručila a snad i něco připlatila. Jen abychom už měli vyřešené ubytování (táhlo už na den před odjezdem). Naštěstí zafungoval v Letním jezeře 🇨🇿 (teď už s českou vlaječkou) systém brzd a protivah a návrh neprošel. Mám si nechat vrátit peníze a „pryč od toho“.
Do několika dní mi od Airbnb peníze přišly. To už jsme byli ubytovaní se šváby.
Fáze 6 – Německo
Zprávu od pana P, že volno mají až v pondělí, respektive volno nemají, jsem obdržela dopoledne. Do večera jsem tedy vymýšlela náhradní varianty pro náš trip.
V této fázi jsem pochopila, jaké to je pro druhé, když neodpovídám na zprávy (ne že by pochopit znamenalo změnit). V Letním jezeře 🇨🇿 jako by všichni unisono utichli. Připadalo mi, že to snad dělají schválně. Den a půl před cestou, a my nejen že nemáme ubytování, ale ani nevíme, kam jedeme. „Ignor“ ve whatsappové skupině interpretuji „jediným možným“ způsobem: beztak se jim nikam nechce. Později při společném večerním posezení, kdy popíjíme, zpíváme a po stěně nám lezou švábi, konstatuje Vašek, že se veškerá organizace výletu zásadně řešila buď v 10 ráno, nebo v 10 večer. Tedy v časy, kdy zkrátka nemá čas (a není jediný).
Zatímco jsem komunikovala s panem P na jedné frontě, podporou Airbnb na další a členy Letního jezera na třetí, vstoupila do hry mamka. Vypadalo to, že pojedeme stanovat k Lipnu. Mamce to spustilo traumatickou vzpomínku, jak jedou s taťkou zachraňovat sestru s partou, když zmokli pod stanem při sjíždění Vltavy. Asi nechtěla, aby se jim zase navalilo pět zkřehlých lidí do domu a rozehřívali se u krbu. Předpověď počasí dokreslila už tak dost černý scénář, neboť hlásili od soboty déšť. Podle mamky je Lipno jedna z nejchladnějších oblastí Česka a fakt tam nechceme zmoknout pod stanem; a sestra mě do telefonu varuje, že se Lipnu říká „české moře“. Nemůžu si vybrat, co mě víc znepokojuje.
Mamka mě volá k počítači. Myslela jsem, že pracuje, ale ona konzultovala s ChatGPT možnosti našeho ubytování. Rozjedeme tandem, při kterém mamka hází prompty AI, která chrlí místa v Rakousku a Německu, které vyhledávám na Bookingu.
Snažím se ostatní přes WhatsApp přesvědčit, že máme lepší možnosti, než zmoknutí u Lipna (zvlášť když nikomu nejde o zážitek ze stanování jako takový). Do užšího výběru se dostaly asi tři, které jsem předhodila v Letním jezeře. Ideálním kandidátem bylo levné ubytování v Bavorském lese.
Jenže to se musí odhlasovat.
Vy už znáte náš rozhodovací algoritmus.[i]
Návrh, čekání na ostatní, čekání na všechny, čas jít spát.
Ráno den před odjezdem je sice penzion v Bavorském lese schválen, ale obsazen.
Vlaječka se z německé mění zpět na rakouskou.
[i] Autorem tohoto obratu je ajťák Honza, který má zároveň talent na jazyky. Díky za inspiraci.
Fáze 7 – Švábi
Nakonec se méně než 24 hodin před odjezdem rozhodujeme. Jede se do Rakouska: varianta u Dunaje. Atmosféru místa shrne otázka řeckého číšníka v pizzerce:
Proč sem?!
Ale my jsme myslím spokojení. Máme tu Dunaj, klášter, dva pokoje, šest postelí, jednu kuchyň, žádné misky a spoustu švábů.
Honza se v reakci na naše holčičí vyšilování ptá:
A to je jako nebezpečný, nebo jenom nechutný?
Ať zní odpověď jakkoli, i Honza šváby poctivě chytá.
Kačka se nechce jít koupat, protože prý jednoho viděla v koupelně.
Vašek se k situaci nijak nevyjadřuje.
Terka po návratu z tripu píše Letnímu jezeru, že taťka na zmínku o švábech „zareagoval s vážnou tváří a radou, ať si hlavně pečlivě projdem batohy.“
To už jsme ale s mamkou na terase důkladně vyklepaly batoh i každou jednotlivou věc, včetně nabíječky a sluchátek. Mamka je pečlivá.
Švábi se nevyrojili a já dodnes nenapsala recenzi.
Zbývá ještě pojednat o mnohém, co se dělo ve vakuu mezi Francií a Peru. Kapacita článku je ale už naplněna a dneska jedu do Peru, a tak se zmíním o poslední věci:
Tahám rtěnku v ledvince
Že mám tendenci nosit s sebou zbytečnosti na úkor podstatných věcí už nějakou dobu vím. Připomněla jsem si to ve Strasbourgu, kam se mnou Flixbusem dorazila krosna, batoh a jedna těžká plátěnka. Na hlavním nádraží přede mnou stála výzva: zredukovat vše na jednu ledvinku. (Chtěla jsem se projít městem a to byl s bagáží vzadu, vpředu a na rameni neslučitelný plán.)
Úschovna zavazadel na štrasburském nádraží se nachází v takové zapadlé místnosti, kde jako by okolní svět neexistoval. K ponuré atmosféře přispívá i nula procent slunečního záření. Kumbálek vedle perónu ozařují žárovky a rentgenové paprsky. Těmi je ozářena i vaše bagáž před uložením do skříňky.
Na tom místě musím učinit rozhodnutí, které ovlivní chod dalších několika hodin.
Co vzít s sebou?
Rozhoduji se pro holý minimalismus: ledvinku, samu o sobě z minimalistické edice, protože je běžecká. Tvoří ji jedna kapsička, kam se vejde mobil a pár kartiček (aktuálně střeží můj pas na cestě do Peru). Takže žádná svačina, žádná voda, žádný svetřík, kdyby byla zima. Dokonce ani žádný zubní kartáček, který by se do ledvinky ovšem vešel, protože je miniaturní. Já se ale z nějakého důvodu rozhoduji přibalit si do ledvinky rtěnku. Konečného rozhodnutí „tahat“ v ledvince rtěnku vzápětí zalituji (je fakt zbytečné mít s sebou lesk na rty, který jsem si v pohodě a klidu mohla nanést už v kobčičce se skříňkami, zato kartáček by se mi fakt hodil). Ale to už je pozdě. Jak zjistím co nevidět, rozhodnutí učiněná na štrasburském nádraží ohledně uschovaných bagáží jsou nezvratná.
Rtěnka v ledvince se tedy stala vyvolenou zbytečností dne. Obvykle tuto funkci plní lžička, které nosívám hned tři. To abych si mohla kdykoli pošmáknout na skyru nebo sebrat pěnu z cappucina (požitek z kapůča bez lžičky není úplný).
Popravdě, lžičku jsem v batohu normálně zapomněla. Uvědomila jsem si to, jakmile jsem za sebou zavřela dveře úschovny a spatřila opět denní světlo. Zazvonila jsem tedy na ty zvláštní dveře podruhé. (Trochu mi to místo připomínalo ztráty a nálezy na letišti v Gruzii. Tam ale neměli zvonek, museli jste se dobušit.) Ale dozvěděla jsem se, že skříňku už nemůžu otevřít a znovu uzamknout. Leda bych si předplatila dalších 5,5 euro. Nechci, a tak se procházka Strasbourgem obejde bez fromage blanc (francouzská verze skyru co do lahodnosti).
Podruhé odcházím z místnosti, kde jako by svět kolem neexistoval. Kdybych tam pracovala já, připadala bych si taky, že neexistuju. Při mém odchodu přichází pracovníkovi kolega. Atmosféru to nijak neoživí. Teď tam sedí místo jednoho mlčícího muže dva. Mlčení se nedivím. Taky bych mlčela, kdybych na tom místě pracovala.
Teď už opravdu musím do Peru, a tak budu pokračovat příště. Na co se můžete těšit:
Cvičím nahá či-kong …a ve volných chvílích zpívám Skákal pes
Dopisuju si s Peruánci
Žasnu nad úžasností FSS
Odposlouchávám v kavárně …a odposlouchávám v busu
Neutíkám před medvědem a vůbec ho nevidím
A samozřejmě budu nasávat inspiraci pro epizodu Peru.
