Až umřu, budu mít ještě piercing v nosu?

Obsah

Cestování, obzvlášť hikování, skýtá čas na přemýšlení. Cestu do Pyrenejí jsem vzala přes Lurdy a hlavou se mi honily různé random úvahy. Název Až umřu, budu mít ještě piercing v nosu? inspirovla noc, kdy mi následkem drbání kvůli alergiím vypadl z nosu piercing. Pobyt v horách jsem tedy absolvovala bez této titěrné součásti mé identity. Napadlo mě, co bude s mým piercingem, až umřu. A budu ho mít vůbec ještě v nosu?

Jedna random myšlenka vede k další, a výsledkem je následující výčet random reflexí.

Co se mi honí při cestování hlavou

Slovníček může být deníček

Ve vlaku cestou do Lurd mi následkem nedostatku signálu nezbyde než se zabývat offline aktivitami, tudíž vytáhnu svůj slovníček z čínštiny. Náhodně otevřu stránku na slovíčkách z data přesně před rokem. Můžu tedy provést jakousi osobní lingvistickou archeologii. Podle zaznamenaných slovíček rekonstruuji obsah konverzace s mou taiwanskou lektorkou. Při opakování čínských pojmů se tedy vracím ke žhavým tématům pálícím mé o rok mladší srdce:

„vzájemné city“ (有好感)
„svobodné vzdělávání“ (自由教育)
„udělat si tetování“ (刺青)

Dnes ve vlaku cestou do Pyrenejí přemítám, jak vše se mění:

1. City vzájemné nebyly.

Přestože fandím 2. svobodnému vzdělávání, není to moje zaměstnání.

Zůstalo jen 3. tetování.

Před rokem jsem si sebe za rok nevěštila. V květnu 2024 mnou cloumaly žhavé problémy té doby. Dnes je všechno jinak. Hlas srdce svého nepřeřvu, a tak se chystám do Peru.

Jak se význam místa proměňuje

Sedím sice ve vlaku mířícím do Lurd, ale mým cílem jsou až Pyreneje. Lurdy jsou pro mne pouhý nevyhnutelný dopravní uzel na cestě. Přemýšlím, jak se význam místa proměňuje. Jak dříve město Lurdy vzkvétalo díky proudům poutníků hledajících uzdravení nebo probuzení. Pouť do Lurd pro ně možná byla v životě nejdůležitější cesta. Jak dnes je pro mě effortless dopravit se do Lurd nasednutím na vlak. Zopakuji pár slovíček z čínštiny a už se dívám na chátrající Lurdy v důchodu. Nepůsobí na mě dojmem duchovního hubu.

Přemýšlím, jak se význam místa proměňuje nejen v čase, ale v závislosti na osobě. Jak něčí životní sen je pro někoho dopravním uzlem.

Jak si foném hraje s významem

Nyní se s Tebou podělím o random znalost: díky kurzu fonetiky tuším, co je foném. (Přece mi občasné záchvěvy motivace pro studium magistra přinesly nějaké ovoce!) Foném je „nejmenší možný zvuk“ řeči: v češtině třeba a nebo e. Fígl fonému je, že má moc měnit význam. Třeba slova můžu a mužů odlišují fonémy u a ů.

Fonologii v praxi jsem zažila při procházce Lurdami, když jsem narazila na sympatický domeček, kde podle cedule dávala mladá Bernadetta masáže abbému. Představa, jak Bernadetta později svatá masíruje abbého mě v tom šedém městě baví: celkem odvážný a zajímavý… Dokud mi nedojde, že můj mozek podlehl fonémové hře. Zaměnil a a e – z massage se rázem stala „obyčejná“ message.

Ale messages pro abbého

byly asi odvážnější,

než normální

masáže.

Dívenka mu v jeho domě

vyprávěla o Dámě.

Poznámka pod čarou: Všimni si, že slova domě a dámě odlišují fonémy o a á.

Slzy nad Bernadettinou Písní

Sedím u pařezu na trávě pod lurdskou „jeskyní“. K mému zklamání se z jeskyně stala megalomanská svatyně, kde právě pařez a tráva kolem jsou to nejposvátnější, co se mi v komplexu podařilo najít. Zatímco mi tečou slzy alergie, vzpomínám, jak jsem z gymplu cestou busem plakala nad Bernadetty příběhem. Dnes se u lurdské jeskyně opírám o pařez a ani nechci dovnitř jít. V přeplácané bazilice to na mé vlně nevajbí.[i]

Zpátky k Bernadettině písni a mně před deseti lety.

Bernadetta byla dívka,

kterou si Dáma zvolila,

aby k ní v horách mluvila,

aniž by o to Bernadetta

byla Dámu prosila.

Dívka Dámě život dala –

romantickou lásku muže

opětovat nemohla.

A namísto romance

začala žít v klášteře.

Mé středoškolské srdce tehdy

pravou lásku neřešilo –

a namísto „Sexu v City“

nad příběhem Bernadetty

prolévalo svoje city.

[i] Pro čtenáře, kteří toto „gen Z“ slovo neznají, definoval ChatGPT: vajbit – být naladěný na určitou atmosféru nebo energii; „jet na stejný vibe“ s někým nebo něčím

Zadkem sjíždím po sněhu

Čas v přírodě je pro mne terapie – tím spíš, když jsou to Pyreneje. Při hiku k jezeru na zasněženém vrcholu jsem nepotkala lidskou nohu. Měla jsem hafo času pro sebe a svoje vnitřní dítě, které mi při výstupu po sněhu dodávalo odvahu.

Neplánovala jsem se škrábat v kraťasech a botaskách po sněhu k jezeru. Škrábala jsem se dobrovolně. A jelikož nebyl nikdo kolem, mohla jsem případným úspěchem oslnit jedině sebe.

Šplhání po ledovci na slunci v kraťasech a botaskách je pro mě jakousi iniciací, při které je mi inspirací moje vnitřní dítě. Zamlada jsem padala, ale copak jsem to vzdávala?! Vždycky jsem se znovu zvedla, až jsem chůzi na dvou nohou dokonale ovládla. S rukama ve sněhu a zadkem na slunečním žáru pomalu lezu na horu a v hlavě slyším ozvěnu:

Jen napři se a vstaň, a rvát se nepřestaň…

Ku vlastnímu podivu jsem to nevzdala. Na vrchol jsem vyšplhala, a navzdory předsevzetí jen co se vyškrábu nahoru, okamžitě slezu a nedám si ani svačinu se můj pobyt u ledovcového oka prodlouží o dobu potřebnou na čokoládu a avokádovou pochoutku. A snížení hladiny adrenalinu.

Podruhé jsem si připomněla malou Adélku, když jsem po ledovém sněhu v botaskách klouzala dolů. Kromě vlastních končetin jsem neměla o co se zapřít, ale podvědomí mi naštěstí hodilo záchranné lano. Záblesk vzpomínky, jak desetiletá sjíždím silnici cestou do školy po kabelce s bárbínou (sloužící jako boby). Teď je mi devětadvacet let; místo bobů mi při následujícím sjezdu poslouží zadek v kraťasech. Mozek ve stavu pohotovosti vyhodnotil, že

sjet ze zasněžené hory

po skoro holé prdeli

je nekonvenční, ale funkční způsob,

jak se dostat dolů ve zdraví.

Babička spí v hostelu

V hostelu cestou z Pyrenejí mám za spolubydlu babičku. Trpí asi demencí. Svým večerním sprchováním ruší kolem všechny spící.

Vzpomínám na svojí babičku. Taky jí trvávalo, než si všechno „ošulila“ a často si pro sebe povídala. Ale bydlela ve svém bytečku. Zatímco tahle stará paní možná ani nemá kam jít.

Přemýšlím, jak smutné může stáří být, jak může být člověk ztracený.

Co je lepší – umřít mladá, nebo stará?

Smutná nebo ztracená

můžeš být i zamlada.

Ztracených a smutných lidí sice po planetě hodně chodí. Ale zmatená babička v hostelu nedělá stáří reklamu.

Co dokážu, než jednou umřu — na palandě uvažuju.