Obsah
Pokračování dobrodružné cesty domů z Izraele a jak jsem překvapila nic netušící rodiče na Štědrý večer pod stromečkem, Ti vylíčím zde. Pokud Tě zajímá prvních pět dobrodružství této cesty, můžeš si je přečíst v postu Lama letí domů.
Dobrodružství číslo 6 – Rigorózní kontrola
Nebylo to poprvé, co jsem při odletu ze státu Izrael procházela mnohem detailnější kontrolou, než při příletu. Z prvního výslechu jsem se přes lehké komplikace s platbou zavazadla plynule přesunula na další stanoviště, kde já, ale především moje tašky byli podrobeni rigorózní kontrole.
Nejspíš ze stejného důvodu, z jakého mě sáhodlouze vyslýchali – totiž proto, že jsem cizí Lama cestující sama – bylo nyní zapotřebí vybalit a prohlédnout veškerý obsah mých příručních zavazadel. Lamy příruční zavazadla byla narvaná krosna na zádech a narvaný batoh na hrudi.
Dostala mě na starost příjemná slečna, jež se v latexových rukavicích jala vytahovat na světlo Boží veškerý obsah mých tašek, který jsem dovnitř tak pracně narvala:
- Oblečení
- Pytlíky koření za’atar
- Kvanta kešu oříšků
- Keramické aroma lampičky
- Skleněné ozdůbky
- Klíčenky s písmenkem a srdíčkem (Tento drobný detail se ukázal jako podstatný při Dobrodružství číslo 7.)
U igelitky se špinavým prádlem jsem varovala, o co se jedná, aspoň tady jsme se tedy vyhnuly ohmatávání každého kousku.
Laptop si mezitím vzali do parády jiní specialisté, a později mě čekal na konci labyrintu jezdících pásů.
Nakonec mi ochotná slečna nabídla pomoc s opětovným balením, což jsem váhavě odmítla. Aspoň jsem si v klidu mohla zase narvat své saky paky do krosny a batohu a vyhnula se pro tentokrát svlékání do kalhotek.
Dobrodružství číslo 7 – Druhý výslech
Po důkladné prohlídce mě ještě čeká poslední zkouška trpělivosti, než budu moci nastoupit do letadla. Přišel čas druhého výslechu. (O prvním výslechu toho dne si můžeš přečíst v postu Lama letí domů.)
Tentokrát si mě bere stranou pán s kipou, a opět roztáčí kolo obvyklých otázek.
Co děláš v Izraeli, Proč Izrael, Proč Izraelská Studia, Odkud hebrejština.
Tohle se mě tu ptáte dneska už poněkolikáté,
vylívám si na něm kapky netrpělivosti.
Já Vám rozumím, ale musí to být, tak to vezmeme rychle.
A opravdu – rychle se dostává k jádru pudla. Z obsahu mých tašek je totiž evidentní, že jsem navštívila Palestinské teritorium. Mám přece plné bágly arabských suvenýrů.
Před odletem jsem totiž strávila jeden den v Hebronu, což je palestinské město rozdělené přímo ve svém srdci na izraelskou a palestinskou část. To znamená například, že uprostřed ulic Hebronu jsou checkpointy, přes které se Palestinci z jedné strany a Izraelci z druhé nedostanou. Jediný, kdo se může mezi checkpointy volně pohybovat, jsou turisté. Konečně mi mé turistické vízum poskytlo taky nějakou výhodu! (Pokud Tě zajímá situace s vízy pro cizince v Izraeli, přečti si post Partnerské vízum v Izraeli.)
Proč jste byla v Hebronu ?
Chtěla jsem se tam podívat, než odjedu.
Podezřelé klíčenky
Další vyptávání, až se dostáváme k tomu, co nejspíš vyslýchajícímu pánovi leží nejvíc na srdci : ony zmíněné klíčenky.
Všimli jsme si, že jste si z Palestiny přinesla i nějaké suvenýry. Mezi nimi klíčenky. Proč zrovna tyto klíčenky ?
To už začínám nabírat, ale oproti prvnímu výslechu začínám nabírat smíchy.
Protože na nich jsou vyšité iniciály jmen mých blízkých. Přišlo mi to jako roztomilý dárek.
Ale je mi jasné, kam svojí otázkou tento roztomilý člen letištního personálu míří. Rozhodnu se mu přihrát :
Vy se asi ptáte kvůli těm srdíčkům z druhé strany, že ?
Na druhé straně těchto látkových čtverečků, zakoupených v továrně na tradiční arabské šátky, je totiž ručně vyšité srdíčko. A to srdíčko je v barvách palestinské vlajky.
Pracovník přiznává, že tohle byl opravdu důvod, proč mu klíčenky se srdíčkem ležely na srdci, a pokračuje v sondování, jaká další místa jsem za posledních pár dní v Izraeli ještě navštívila.
No, hlavně, že jste si to užila! Nejdůležitější je, aby bylo kef.[i]
Uzavírá náš výslech již rozjasněný človíček, a ještě mi přeje šťastnou cestu.
Tímto mám poslední stanoviště za sebou a cestu do letadla volnou.
[i] Kef (hebrejsky כיף) je hovorový výraz, který v Izraeli lidé používají, aby vyjádřili pohodu, dobrý pocit, radost. Velmi často od Izraelců uslyšíte zvolání: „Eize kef!“ Přeložila bych ho jako „Wow, to je super!“ Nenapadá mě český ekvivalent, který by význam slova kef úplně vystihl.
Dobrodružství číslo 8 – Z Prahy do Zářivé Prdelky
Zatímco v Izraeli se schylovalo k šabatu, v Česku zase ke Štědrému večeru. Z Prahy do rodné Zářivé Prdelky[i] se v 17:30 můžu tedy dostat jedině taxíkem.
[i] Zářivou Prdelkou označuji šumavské městečko Prachatice.
Proč pro mě prostě nikdo nepřijel?
Protože o mně nikdo nevěděl. Teda kromě bráchy a švagra. Můj přílet byl totiž překvapení.
Smířená s faktem, že za 2,5 hodinovou jízdu do Zářivé Prdelky zaplatím stejnou částku, jako za 4 hodinový let do Prahy, čtu si před letištní budovou zprávu od švagra:
Vem taxi na nádraží, za půl hodiny ti jede vlak do Budějovic.
Aha, tak to jsem nevěděla.
Po párminutovém plašení se mi na Boltu[i] podaří splašit řidiče Vasileje. Po dalších pár minutách identifikuji správnou SPZku a potetovaný mládenec už mi skládá kufry do auta.
[i] Pro nezasvěcené: Bolt je aplikace na taxíky.
Potřebuji, abyste na to šlápnul, v 18:04 mi jede poslední vlak!
Bez hotovosti a bez internetu
V autě narazíme na první překážku:
Můžu Vám zaplatit kartou, že jo?
No ale tady v aplikaci máte nastavenou platbu hotovostí.
Hotovost u sebe samozřejmě nemám. A internet taky ne.
Můžete mi vytvořit hotspot, abych to v aplikaci změnila?
Chudák Vasil jednou rukou loví v mobilu hotspot a QR kód, abych mohla parazitovat na jeho internet, a druhou rukou kormidluje taxík, abychom dorazili na nádraží v čase, který se ukázal být nereálný.
Zkouším v aplikaci změnit způsob platby, ale to je možné pouze po ukončení stávající jízdy.
Jak si objednat taxíka, ve kterém už sedím?
Prosím tedy Vasila, aby ve své aplikaci ukončil stávající jízdu. Tím pádem si ho budu moci já ve své aplikaci znovu „objednat“, tentokrát s možností platit kartou.
Narážíme ovšem na další překážku, zatímco se stále řítíme směr Praha-Hlavní nádraží. V aplikaci není možnost znovu si objednat přímo Vasileje, nýbrž jen taxíky, která aplikace vyhodnotí jako nejbližší podle mé aktuální polohy.
Při prvních třech pokusech nedošlo ke spárování mé polohy a té Vasilejovy – přestože sedíme v jednom autě. Několikrát jsem si tedy nechtěně objednala jiné taxikáře, kteří se asi nacházeli někde v okolí. Naštěstí šla objednávka vzápětí zrušit.
U-Turn
Šance, že stihneme dojet včas na nádraží, se mezitím zmenšila na 0.
A tu mě napadá nápad, který pro mne i Vasileje znamená U-turn:
- U-turn ve smyslu změny plánu, jak tento pojem proslavila v britské politice Margaret Thatcher, a
- U-turn v doslovném smyslu změny směru – to se týkalo Vasileje.
Víte co, stejně jsem původně plánovala jet taxíkem až domů, a na nádraží už to nestíháme. Co kdybych si Vás objednala až do Prachatic?
Vasilej souhlasí. Je sice Štědrý večer, ale taxy za taxi z Prahy do jižních Čech jsou přece jen vyšší, než taxy za taxi z letiště na nádraží.
V momentě rozhodnutí učinit U-turn směr Prachatice se současně odehrají 2 věci:
- Já začnu nahrávat vzkaz švagrovi o změně plánu
- Vasil neví, kam má jet, protože čeká na mé instrukce, zatímco se dál řítí po dálnici
Tyto dvě události odehrávající se současně a ve sdíleném prostoru mají za následek, že můj švagr obdrží nejen mojí hlasovou zprávu, ale jako bonus také Vasilův hlas naléhající v pozadí:
Já nievim kam jechať!
Nicméně se nám konečně podaří se v aplikaci spárovat a já objednávám Vasilovo taxi na na 180 km dlouhou jízdu do Zářivé Prdelky. (Vasilův telefon mu ukazuje, že jsem od něj vzdálená asi 3 km.)
Dobrudružství číslo 9 – Lama pod stromečkem
Zbytek cesty napůl prospím za beatů snad ruského, snad ukrajinského rapu. Vasilej je zřejmě stále naladěn na mód šlápni na to, protože zatáčky na jihočeských silničkách vybírá tak, že je mi pěkně šoufl.
Kolem půl 9 přichází Zlatý hřeb večera: Operace Lama pod stromečkem.
Před domečkem v Zářivé Prdelce proběhne blesková výměna mezi mnou, Vasilejem a mým bráchou: s Vasilejem se rozloučíme, s bráchou pozdravíme a než se já se žaludkem na vodě stačím doploužit ke dveřím, můj brácha už je nahoře s oběma mými 20+ kilovými zavazadly.
Nemáme moc času, nic netušící rodiče poslal brácha pod záminkou do jiné místnosti, a já se mezitím musím stihnout dostat pod stromeček.
Akce je zjednodušená skutečností, že si u nás dárky nebalíme, ale schováváme pod deku, a tak i já můžu pod deku vklouznout.
Nebýt bráchovy asistence, asi akci se schováváním vzdám, protože z celodenního cestování a zběsilé jízdy s Vasilem je mi pořád ještě blbě od žaludku.
To už naši na cestě ke stromečku nahlas přemítají, jaký že velký dárek jim chce brácha tak neodkladně předat. Mamka bezelstně komentuje:
To tam máš nějakou velrybu nebo co?
To už si taťkův důvtip poskládal jedna a jedna dohromady a pochopil, co to leží pod stromečkem, načež zařval:
A do prdele, já už vím, co to je!
A mezitím emocemi a drncavou cestou roztřesená Lama pod dekou uvažovala, jestli bude blít hned, nebo to vydrží na záchod.
Foto: Elad Ben-Cnaan
