Obsah
Když vytáhnu patu z domu, věci se dají do pohybu. No dobře, já tu patu doma stejně moc neohřeju – a vůbec, kde domov můj? Pro účel tohoto článku tedy omezuji patu z domu na situace, kdy svojí patu vykopu z domu a při ranním běhu dávám více nebo méně pozor, abych ji zvedala přiměřeně k povrchu
Kolik nudy, tolik kilometrů
Kdo běhá, ví, že běhání není kdovíjaké dobrodružství. Běh je spíš o tom, vydržet nudu. Slovníkem lamy:
Kolik nudy vydržím, tolik kilometrů poběžím.
Odehrává-li se nějaké dobrodružství, je to spíše v mé hlavě. Když jdu běhat, pouštím si ducha na špacír a vydávám se na mentální trip. Hlava bloudí zhruba mezi mantinely toho, co aktuálně v životě řeším. Nezřídka přicházejí zajímavé nápady a originální řešení, aniž bych o ně prosila nebo se záměrně soustředila. Vlastně se při běhacím tripu přibližuji meditativnímu stavu mnohem spíše, než při meditačním cvičení.
Kde má člověk limit?
Tento text je však o dvou lidech, kteří dali běhu mých posledních dnů jiný ráz.
Jeden v Hyères, druhý v Brně.
Jeden příběh fascinující, druhý tragický.
Oba mě zdrželi od běhání.
A oba svým způsobem vypovídají
o lidských limitů
extrémním překračování.
Muž č. 1 – za hranice těla
Prvního pána jsem potkala na veřejných záchodcích v centru Hyères, kdyžran jsem před dopoledním během potřebovala vykonat potřebu, na jejíž pohodlné vykonání mi závěs v bytě kamarádky byl kapičku moc tenký.
Poprvé na těchto záchodcích spatřím nejen toaletní papír, ale i muže v akci. Dohlíží prý na všemožné práce probíhající ve městě, jak mi přátelsky vysvětluje. Myslím, že tím naše interakce končí. Ovšem když na záchodech vyprázdním svou schránku a on doplní schránku toaletní, mě na prosluněném náměstí ještě jednou překvapí.
Na jihofrancouzskou přátelskost jsem už zvyklá, a tak se celkem přirozeně dáváme do řeči. Podávám mu nevyhnutelný medailonek – jsem z Česka, žila jsem tu půl roku, miluju to tady, chci se sem vrátit, francouzsky jsem se učila předtím.
A pak je řada na něm.
Co takhle kolečko kolem Mt Blanc?
Já jedu teď o víkendu na tour du Mt Blanc, svěřuje se Franck. Nadšeně se nadechuji, že já tam jedu v červenci taky –
Ale já poběžím!
Usazuje mě, než stačím dodrmolit, že tam jdu s českou cestovkou dělat pomocnou průvodkyni.
Běžel jsem to už párkrát, jojo, běžíš 25 hodin a pak pár dnů čekáš, než tělo může něco pozřít, doufám, že to dokončím!
Aha, tak svojí tour okolo Mt Blanc trvající 10 dnů i svou obvyklou běžeckou vzdálenost dlouhou 10 kilometrů si obě můžu strčit někam. Nestačím zírat na šedesátiletého Francka, který jedním dechem dodává:
Tak dokud můžu, hýbu se, hlavně nechci nikdy skončit takhle…
A mávne rukou směrem k mužům v jeho věku, kteří si na slunci azurové riviéry krátí čas klábosením nad sklenkou vína.
Franck začal na své ultramaratonové aktivity trénovat v běžeckých skupinách, které v okolí jsou, ovšem kvůli svému handicapu teď běhá spíš sám: je v silnější kondici, než ostatní členové, takže ho skupinový trénink vždycky rychle přejde. A mě zase přechází chuť jít běhat byť těch svých pár kilometrů.
Sonda
O Franckovi se dozvím ještě další zajímavosti – jeho nejlepší kamarád je hluchoněmý, a tak se kvůli němu naučil znakovou řeč. (Ta mi ve sbírce jazyků ještě chybí, vtipkuje – a já nemůžu nic říct.) Potkali se při běhání. A taky býval vášnivým kytaristou, hrál na koncertech se skupinou, ale teď už jenom pro sebe.
Během rozhovoru mimochodem úplně bez okolků přejde do tykání – ano, on, muž, starší. Tohle přesně na Francouzech-Jižanech miluju: tu jemně vyrovnanou kombinaci zdvořilosti a upřímnosti; nebo respektu a šarmu.
Myslím, že Franck je v jádru srdce osamělý. Svou osamělost je schopen transformovat ve výkony hraničící v mých očích s limity šedesátiletého těla (v očích jiného člověka z jiného prostředí ale možná celkem standardními).
Myslím taky, že osamělí jsme všichni – a každý po svém se s tou samotou v srdci vyrovnáváme.
Muž č. 2 – za hranice srdce
DISCLAIMER: Nejsem z Brna. S Brnem mě vlastně pojí jen jeden rok života, z čehož půl roku stráveného odpudivou prací v korporátu, na kterou nechci ani vzpomínat. O střípku zážitků odtamtud si můžete přečíst zde. A o tom, jak jsme privilegovaní, můžeme-li vůbec mluvit o pojmu „pracovní podmínky“, čtěte v kamarádčině reportáži o Bangladéšanech v ČR.
S Brnem mě tedy pojí jeden rok života a několik blízkých přátel. A tak je každá má návštěva v Česku spojená také s cestou do Brna. V Brně mám taky svůj malý domov: u Martinky, jejíž otevřenost nezná hranice. A kdykoli spím u Martinky, chodím běhat kolem Svratky.
Pomník patnáctiletému
Poněvadž pokaždé běhám víceméně stejné kolečko, již několikrát jsem běžela kolem pomníku, jejž jsem zaregistrovala hned napoprvé: Tomáš Pospíšil. Datum úmrtí odpovídá věku 15 let. Ten pomník se mi vryl do srdce a paměti. (Svalové paměti? Srdce je sval taky…)
Pomník Tomáše Pospíšila na mě má takový vliv, že kdykoli běžím kolem, aspoň na pár okamžiků zastavím. Takové zastavení, jak ví ti, kdož si při běhání hlídají čas, není zrovna žádoucí – zvýší vám průměr o několik vteřin a sníží vám tep. Ale já se zastavím. A při mentálním tripu přemýšlím o osudu Tomáše a bolesti jeho rodičů.
Pokaždé, když kolem běžím, hoří na pomníčku svíčka – elektrická, ale plápolá. Vím tedy, že drazí na něj nezapomněli – jak taky, umřel před třemi lety. Tři roky není moc, honí se mi hlavou, a nechci se vciťovat do bolesti Tomášovo rodičů. Nedokážu si ji představit.
Muž u pomníku patnáctiletého
Naposled, když běžím kolem, chystám se na zájezd na Korsiku. Vidím muže skloněného u pomníku.
Co dělat? Nevím, a tak ho aspoň pozdravím. Jako by pozdrav mohl zmírnit bolest muže opečovávajícího pomník patnáctiletého.
Zastavit, nebo běžet dál?
Mám mu věnovat jen letmou myšlenku a ještě pár vteřin spekulovat o tom, zda to byl Tomášův otec, než se při svém běhacím tripu dostanu myšlenkami jinam a na celou scénu zapomenu? Mám ho ignorovat, nebo se ho zeptat? Běžet, nebo zastavit?
Snazší by bylo ignorovat. Nekonfrontovat. Spekulovat a pokračovat. Ještě něco naběhat.
Ze zkušenosti ale vím,
že lidé víc než ignor
trochu pozornosti ocení.
A tak se tedy zastavím. Čekám a sbírám odvahu. Není náhodou krajně nediskrétní, přijít k člověku opečovávajícímu pomník patnáctiletého a zeptat se „promiňte, vy jste byl jeho otec?“
Možná. Ale otázka je pozvánkou: může ji přijmout, anebo odpálkovat. Volba je na něm. A na mně zase je, podat mu tu pozvánku.
Vy jste jeho otec?
A tak tnu rovnou do živého:
Promiňte… vy jste byl jeho otec?
Muž s nevýrazným zevnějškem, pejskem a hadříkem přikývne. Přichází příliv slz.
Vy jste ho znala?
Ne. Ale někdy běžím okolo a myslím na jeho rodiče.
Jsou to sice už tři roky… ale pořád to strašně bolí… Dalo se tomu předejít…
Muž pláče a mluví. Přeříkává příběh patnáctiletého, který chtěl s kámošema vyzkoušet trip.
Příběh patnáctiletého
Známý mu to prodal.
Kamioňák ho viděl, jak se u řeky motal.
Kolemjdoucí myslel, že se ve vodě do půl těla otužoval.
Mobilní signál nefungoval…
Za dvacet dnů na tomhle místě vyplaval.
Muž je celý šedý. Nevím, co říct, neodvažuji se nic…
Pojď, půjdeme.
Oba s pejskem odchází.
Tak už znám Tomášův příběh. Pospíšil.
Sonda
Muž zády ke mně odcházející vypadá velice normálně.
A já se v běhu vracím,
za půl hoďky učím,
ještě si kafe uvařím.
Jak o tom napíšu na blog
přemýšlím.
Jak pomoci zlomenému srdci? Může soucit pomoci?
Kolik normálních lidí
prochází takovou bolestí?
Myslím, že v jádru bytosti se děsíme takové bolesti. Myslím taky, že proto řešíme často blbosti – na odlákání pozornosti…
