Obsah
Nebylo to poprvé, co jsem v poušti sháněla jogurt. Poprvé jsem táhla jogurty v batohu negevskou pouští, když jsem šla Stezku Izraelí. (Praskly mi jen jednou.) V poušti Tatacoa v Kolumbii jako bych byla znovu v Izraeli: úchvatné výhledy se podobaly. A zase jsem dostala chuť na jogurty.
Zdá se, že moje chuť na jogurt (a zmrzlinu) stoupá nepřímo úměrně k jeho dostupnosti. V poušti dostupný není, takže mám na něj chuť větší. Co se týče zmrzliny, nejprve jsem nechápala, proč na tak horkém místě není vůbec k sehnání, zatímco v San Agustínu, kde je chladněji a prší, prodávají zmrzlinu v každém druhém domu. Odpověď mi dala žena žijící v jediném domečku v údolí Xilopalos. V poušti se jede na solární energii, takže to stačí tak akorát na lednici.
Ne že bych bez jogurtu pár dní nemohla být (vegani ví svý). Ale zjištění, že někde na druhé straně řeky naproti vesnici Villavieja (kde jogurt není) leží supermarket Ara – a v něm bílý jogurt bez cukru – mě popíchlo k činu.
Hon za jogurtem jsem započala v 7 ráno v poušti a ukončila v 11:15 tamtéž.
Během
Cílem první fáze honu bylo doběhnout v barefoot sandálech do 12 kilometrů vzdálené vesnice Villavieja. Ráno slunce ještě tolik nepražilo.
Vorem
Od jogurtu mě dělila už jen řeka Magdalena. V tomto místě její břehy nespojuje most, takže tu sem a tam jezdí takový „motorový vor“. Značený je jako „ferry“ (včetně uvozovek, což je na místě, protože do trajektu má daleko).
Komentáře, když se u voru pro motorky objeví mona[i] v šortkách, sedí-li tam dva mačo, jsou nevyhnutelné. Ale na ty já po dvanáctikilometrovém běhu a rozhovorech s kamarádkou o tom, jaké to je být coby cizinka neustále vystavená, nejsem zvědavá. Na otázku odkud jsem doprovázenou smíchem ještě nevrle odpovím, ale následující kolik ti je nejprve ignoruji a při zopakování odseknu, že nechci odpovídat. Až poté začneme řešit lístek na „trajekt“.
[i] Mona = blondýna
Prý počkáme pár minutek, až se objeví nějaká motorka. Ale čekáme víc než pár a mně dochází čas (v poledne učím) a trpělivost (jogurt už je na dosah). Nakonec mě s povinnou ochrannou vestou převezou samotnou. Plavba trvá minutu.
Mezikrok: s motorkářem
Na druhém břehu se mi jako jediné pasažérce a naději na příjem žene v ústrety jakýsi „Sebastian“ (to jeho jméno ještě neznám). Dělám, že ho nevidím: strategii ignoru aplikuji ve většině případů. Mačo s motorkou se ovšem nedá a na oplátku ignoruje mou komfortní zónu. Jako by žádná ani nebyla, směle mi svěřuje své jméno – Sebastian – a jako bych byla natvrdlá, ukazuje na motorku a nabízí svou „moto službu“. Rupnou mi nervy a Sebastian zaplatí za všechny chlapy z poslední doby, co mi dokola nabízeli motorkářské služby:
Kdybych chtěla moto, tak to řeknu!
Chudák Sebastian na ústupu dodává:
Siempre bienvenida… Vždy vítaná…
Tak to bychom měli. Do supermarketu jdu po svých.
Po pár metrech zastaví další mačo na motorce. Nehrne se za mé hranice. A taky ze mě netahá peníze. Jede stejným směrem, takže se poslední úsek svezu s motorkářem. Jeho gesta si vážím o to víc, když zjistím, že vozit turisty motorkou je jeho povoláním. Zkrátí mi hon za jogurtem skoro o dva kilometry.
Obtěžkaná jogurtem číslo jedna (bílým řeckým bez cukru), jogurtem číslo dva (tekutým, o kterém si zatím myslím, že je taky bez cukru), melounem, avokádem, tortilami, pitami a dalšími zásobami (následující den vše potáhnu zase zpět, neboť z pouště odejdu zcela nečekaně) se ploužím sotva pár set metrů, když mě opět vyzvedne můj princ na své motorce. Zrovna jede zase mým směrem (tedy opačným, než předtím), zrovna v dobu, kdy jdu z nákupu. Taková je dynamika Kolumbie: nějak vás vždycky někdo někde ve správný čas vyzvedne.
Jablka
Nabídnu svému mototaxikáři za odvoz jablko (mám jich na rozdávání), ale nechce, „už snídal“. Nakonec si přece domů veze za svůj dobrý skutek odměnu: můj jogurt číslo dva. Random si totiž při náhodné inventuře batohu (už na voru) všimnu, že na obalu kefíru figurují zelená jablka. Tak pro jogurt s příchutí jablek jsem se tedy vorem na druhý břeh nehnala.
Než se vor odpíchne od břehu a já postoupím do fáze stopu, stačím doběhnout za mototaxikářem (který si u voru převzal krabici s mobilem) a nabídnout mu svůj úlovek. Přijímá. (Třeba ho příště posnídá.)
Stopem
K pointu, kde zahajuji etapu stopu, mě bez nároku na honorář sveze na motorce sám vorař. (Ten, na kterého jsem byla předtím nepříjemná, protože jogurt už byl na dosah.) Má mým směrem cestu.
První půlku až do červené pouště pokryje muž na motorce, o kterém nevím, proč mě vlastně bere. Vypadá otráveně, nicméně mě doveze a peníze nechce.
Chytnout stopa uprostřed pouště až do mého cíle – pouště šedé – není až tak lehké. Naději vkládám do prostorného polodžípu s navíc úplně prázdnou platformou venku, ale ten se neslituje. Plahočím se chvíli poledním vedrem s jogurtem a melounem a přemýšlím, že jestli potkám jeden z těch placených tuktuků, tak už do něj nasednu.
Pokaždé, když slyším motorku, zvedám ruku – ale tentokrát ji zase stahuju. Zblízka vidím, že má plnou kapacitu. Už veze dva pasažéry a nějaké bágly. Akorát po pár set metrech moto zastavuje taky. Představuju si nereálný scénář, ve kterém by mě tenhle mladý pár chtěl přibrat. Ze srandy lovím v paměti, jak se řekne španělsky „zpocená„, abych se jim nějak ospravedlnila. Neskutečné se realizuje: krásně nalíčená dívka mi dělá místo přímo za svým přítelem. Nevadí jim, že jsem „sudada“ (tak došlo k použití slovíčka) – to oni prý taky – ani že se budeme mačkat tři. (Myslím, že já bych na vyjížďce pouští s přítelem nějaké zpocené blondýnce s melounem místo za svým amorem tak ochotně nepřenechala.) Dívka celou cestu vřele konverzuje.
Dostane mě nejvíc, když se po mém vylodění před brankou ubytování párek na motorce otočí. Mačkali jsme se patnáct minut, jen aby odvezli jakousi cizinku, aniž by mým směrem měli cestu.
Závěr honu
Hon za jogurtem by šel provést také vynecháním fáze běhu a stopu, ne však voru. Dal by se zaplatit tuktuk anebo mototaxikář s nárokem na honorář. Cesta tam a zpět by mě ale stála víc, než jeden nocleh v poušti. A tak drahý jogurt už bych si obhajovala hůř. A taky by to byla nuda.
