Beyond Machu Picchu 2

V článku Beyond Machu Picchu 1 (Co nevidíte za fotkami Machu Picchu) se můžete dočíst za prvé o tom, proč nejdu na Machu Picchu. A pak se dozvíte něco o následujících fenoménech ze zákulisí Machu Picchu:

• Jak to chodí v Cuscu
• Kategorie trh
• Kategorie ulice
• Kategorie doprava

(Plus spousta podkategorií.)

Ať už jste první část Beyond Machu Picchu četli nebo ne, podívejme se nyní na další skupiny toho, co nevidíte za fotkami Machu Picchu.

Kategorie outdoor

Trail kolem Machu Picchu, kde nevidíte Machu Picchu

Tým marketingu Machu Picchu určitě dělá něco dobře, když o něm ví i na Taiwanu. Už pouhé jméno má evidentně kupní sílu. Jinak by po něm asi nepojmenovali ultratrail Ultra Machu Picchu, který ve skutečnosti nevede kolem Machu Picchu. Vím to – běžela jsem ho. Vidíte nádherné hory v Cuscu, laguny a lamy – ale po Machu Picchu ani vidu. Pokud vím, výhled na tento div světa se nepoštěstil ani ultramaratoncům, kteří běželi celých 100 kilometrů. Zkrátka – „Ultra Cusco“ by neznělo tak dobře, protože kdo nebyl v Peru, asi nikdy neslyšel o Cuscu. Zato o Machu Picchu ví, jak víme, i na Taiwanu – proč si na jeho jménu nepostavit reklamu?

Ono toho v tomto 2. ročníku trailového běhu „kolem Machu Picchu“ bylo jinak trochu víc. Trasy s GPS souřadnicemi, kudy běžet, se s blížícím se závodem aktualizovaly snad obden. Člověk se nejnovější verzi dozvídal vždy prostřednictvím whatsappové skupiny. Tyto změny se mě ještě tolik netýkaly, jelikož jsem si prostě večer před vyhledala ve skupině odkaz, který se mi jevil nejnovější, a ten si stáhla do mapy. Jestli to byla ta správná verze trasy nevím; v horách mě vedly stejně fáborky. A těch posledních pár kilometrů městem jsme se ztatili snad všichni. Mapy nemapy.

Registrace

Více se mě týkalo nedorozumění kolem vyzvednutí startovních čísel. Dostali jsme oficiální pokyn (přes WhatsApp, mail jako by neexistoval) vyzvednout si čísla striktně v pátek – dva dny předem. V Cuscu, od kterého jsem se nacházela dvě hodiny cesty. (Na opakované dotazy mezinárodních účastníků závodu, kteří měli do Cusca dorazit až v sobotu, nepřicházely na WhatsAppu odpovědi.) Kdo někdy běžel organizovaný běh, ví, že bez vyzvednutého startovního čísla vás tam prostě nepustí. Takže jsem se v pátek ráno nejprve přestěhovala do nového domečku a následně vypravila do Cusca.

Nečekala jsem sice mumraj jako v Nice, kde mě při registraci nepustili do budovy s uzavřenou plechovkou piva, která ani nebyla pro mě. (Už nevím, pod záštitou jaké regulace řvali, že ta plechovka zůstane venku, nebo nejdu já dovnitř. Každopádně alkohol je na fancy maratonu v Nice bezmilostně zakázán. Plechovka Plzně musela tedy počkat schovaná v květináči na ulici.) Ale až tak komorně jsem si to předávání čísel na „Ultra Machu Picchu“ nepředstavovala. Z jedné naléhavé zprávy od organizátorů na WhatsAppu jsem vyrozuměla, že vyzvednout čísla si máme v pátek odpoledne na adrese, která vypadala jako restaurace. A opravdu – registraci jsme prováděli nikde jinde než v restauraci, přesněji řečeno v jedné její vyhrazené sekci (ve zbytku jedli hosti).

Vyplnili jsme celkem čtyři formuláře, každý o x listech. Bylo nás tam asi šest – já, dva Japonci a nějaký ten Peruánec. Zaplatila jsem si „transfer“ z centra Cusca ke startovní čáře o pár kilometrů výš, kam by se dalo dojít pěšky nebo dojet levněji s taxi, ale to jsem se dozvěděla až později. Nám tento VIP odvoz mikrobusem byl prezentován jako nabídka tak výhodná, že se neodmítá. Navíc v ceně je prý i transfer věcí do cíle. Doklad o zaplacení jsem nedostala – slečna od organizátorů si na cár papíru poznamenala „Adéla“. Nabídla jsem, ať tam pro větší věrohodnost napíše aspoň příjmení. Ubezpečila mě, že Adéla tam je prý jen jedna. Tak jsem si ten jediný důkaz o zaplacení aspoň vyfotila – v něčem jsem holt „evropská“.

Kdo pozdě chodí, ničemu neuškodí

Na vyzvednutí startovního čísla padla víc než půlka dne. Že jsem mohla šetřit čas, cestu i peníze jsem zjistila až pozdě. V mikrobuse půl hodiny před závodem se organizátorka nonšalantně zeptala, kdo ještě nemá vyzvednutá čísla. Stejně nonšalantně se zvedlo pár rukou, načež tyto ruce obdržely své startovní číslo. Bez čekání fronty, vyplňování čtyř formulářů a dvouhodinové cesty jedním směrem do restaurace v Cuscu.

Ještě jsem se nevzpamatovala z prvního šoku a přišel další. U startovní čáry mezi lamami jsme měli ještě pár minut prodlevy – a co nevidím? Na provizorním stolku jsou vyskládaná další startovní čísla. Organizátoři se úplně vážně pár minut před startem začali shánět po opozdilcích, kteří si dosud neráčili vyzvednout svá čísla. S nějakými gringy z Evropy jsme si vyměnili nevěřícné poznámky.

Někoho napadlo se zeptat (stále v tom stanu mezi lamami a s provizorním stolem na čísla), jak to bude s přesunem těch věcí. Mezi tazateli jsem byla i já, a organizátor řekl něco jako:

Tak si to dejte sem, my to pak odvezem.

A ukázal na zem se stébly slámy.

Něco mi v mozku zasignalizuje: A jak si to jako poznáme? Dotaz opodstatněný i tím, že spousta závodníků měla věci v identických batůžcích s logem Ultra Machu Picchu, které jsme dostali buď na registraci před dvěma dny, před třiceti minutami anebo před pár vteřinami. Otázku verbalizuji směrem k organizátorovi. Začne se shánět po fixe. Tou si pak ten, k němuž se dostala, načmáral na svůj batůžek své startovní číslo. 

A jak to bylo s transferem?

Než jsem vyběhla na ten nejnáročnější a nejkrásnější běh své dosavadní kariéry, čekala mě ještě jedna třešnička na blog. 

Myslíte, že jak jsme tam tak házeli naše batůžky s načmáraným číslem na zem, kontroloval někdo, kdo má co zaplaceno? Správně je ne. Všechny batohy na jedné hromadě se takto dopravily do cíle. Nikoho nezajímalo, kdo si za transfer zaplatil v té výhodné nabídce, co se neodmítá, a kdo přijel třeba Uberem.

Slibem nezarmoutíš

Nevím, co vše bylo na webu Ultra Machu Picchu slíbené jako součást balíčku, protože mě zajímal jen běh. Ale někteří si hlídali, za co platí, a dokonce se dovolávali svých práv. Málokdy se jim však dostalo odpovědi, alespoň soudě podle whatsappové skupiny. Většinou řešili stížnosti mezinárodních účastníků správci skupiny metodou IGNOR – přestali reagovat. Poslední zpráva, kterou zažila whatsappová skupina Ultra Machu Picchu 2026, je od frustrovaného Andrého, který se dožadoval nějakých záběrů z dronů:

Many promises made, little realisation done…

Takový byl náš trail kolem Machu Picchu. Asi jako když na ulici koupíte ponožky, na kterých je nalepená fajfka Nike. Ten „Nike“ je třeba brát s rezervou.

Dále můžete v kategorii outdoor vidět…

• Abbu vyhrávající z rádia nějakého domečku se skleníkem na samotě cestou na horu Cerro Chicón
• Sympatickeho mučača, který právě nasedá s mučačou v růžovém kloboučku na motorku, a ptá se mě, kam jdu. (Na horu Chicón) Následně se pro jistotu optá, jestli nejdu do Munaychay. (Nejdu.) Nakonec mě informuje, že tam, kam jdu, vede silnice. (Na níž se právě všichni tři nacházíme.)
• Ženu z Chile, která v doprovodu svého psa hraje u vodopádu na flétnu a nabídne mi listy koka, abych je mohla posvátnému vodopádu nabídnout jako obětinu
• Jízdu v džípu na matraci. To bylo tak, že jsme si s kamarády vyrazili do Pacharu. Výlet k tamnímu „kostelu“ (což jsou ve skutečnosti ruiny Inků) byl záminkou pro to, jít pak do vyhlášené cervezerie na pivo. Šlapat od kostela k pivovaru už se nám nechtělo, a než jsme stačili doříct „kéž by nás někdo hodil“, zhmotnil se před námi džíp. Jestliže jsme ani nestihli doříct přání, pak zvednout ruku už vůbec ne. Ale to nevadilo, protože džíp zastavil sám. Na otevřené korbě vezl zrovna matraci. (Takovéto random situace vás zastihnou v Peru tak často, že přestávají být random.) Naskočili jsme na matraci a svezli se až k pivnici. Do jízdy jako v peřince měla ta naše daleko, neboť jsme hodně energie vynaložili na to, abychom v zatáčkách z té matračky nevyletěli.