Beyond Machu Picchu (Co nevidíte za fotkami Machu Picchu)

Než jsem přišla do Peru, taky jsem znala jenom Machu Picchu. Když jsem se studenty na Taiwanu procvičovala angličtinu přiřazováním obrázků k názvům sedmi divů světa, z nějakého důvodu jim většinou bylo povědomé jen Machu, nepočítám-li Velkou čínskou zeď. Nechápala jsem, proč třináctiletí Taiwanci znají zrovna Machu Picchu. Teď už vím: protože se tam všichni fotí.

Chuť na Maču mě přešla rychle po příjezdu. Částečně proto, že z principu nepůjdu v davu. A taky jsem nechtěla být součástí mánie vrcholící fotosoutěží, ve které jde o postnutí fotky Machu Pichu, na které se mění jen pózující aktéři. Takový výlet na Machu vyždíme z turistů klidně pár set dolarů, tak ještě aby si tu ikonickou fotku neodnesli. Peruánské Machu mi připomíná Miss Universe. Neboť která Miss Universe může vážně tvrdit, že je objektivně „Miss Universe“?

Jak to chodí v Cuscu

V jednom hostelu v Cuscu jsem měla pevnou základnu. Mohla jsem si vyjít na týdenní špacír nebo odskočit na silent retreat a klidně si tam nechat krosny, tašky i obří krabici (přišla mi z džungle). Při každém návratu mě čekaly mé věci na recepci a postel se třemi dekami.

Ovšem běda, odložila-li jsem na hostelovém dvorku na chvilku mobil nebo peněženku. Paní bděla nad každým šustnutím uvnitř i vně hostelu a své hosty střežila pečlivě. Jejich nestřežený majetek schovávala před zloději do bezpečí svého domu. Osobně mě víc stresovalo nenajít ledvinku tam, kde jsem ji nechala před pár minutami, než nějaký potenciální zloděj (nacházeli jsme se uvnitř hostelu). Kamarádce jednou aktivně zamkla skříňku i s počítačem v jejím vlastním pokoji, takže byl kamarádčin osobní majetek sice chráněn před zlodějem, ale ovšem i před jeho majitelkou. S počítačem se shledala až ráno, když sehnala klíče ke skříňce.

Zkrátka, hostelu vládla rodina v čele s „maminkou“ a cestovatel se při check-inu stal členem. (Souhlas s těmito podmínkami jsme nicméně zaklikávat nemuseli.)

Na Machu Picchu nejdu

Na tom hostelovém dvorku jsem jednou odposlechla small talk mezi Francouzkou a Britem:

I won’t go to Machu Picchu.

Yeah, it’s nice to meet someone else who’s not doing it.

Tak to je nás víc, pomyslela jsem si a šla si zapsat ty věty, kdyby se mi hodily do článku. Navenek jsem neprojevila reakci. Neměla jsem náladu na „gringo konverzaci“.

Každopádně na Machu Picchu nejdu, dokud nebudu mít peruánskou občanku. S peruánským dokumentem se totiž na světovou kulturní památku dostanete za normální peníze a ne za nafouknuté ceny pro cizince. Jestli si říkáte, že je fér, aby cizinci platili více, tak souhlasím. Většina Peru a jeho obyvatel z těchto financí ale nic moc nevidí.

Pojďme se radši podívat na to, co nevidíte za fotkami Machu Picchu. Peru je obří a různorodé a nezapadá do škatulek. Pro evropský pořádek jsem však peruánskému chaosu navzdory vytvořila následující skupiny.

Kategorie trh

Nepředstavujte si víkendový trh, kam si jdete koupit fancy sýr. V Peru trh vládne místnímu životu. V každém městě a vesničce se nachází aspoň jedna tržnice, a v ní se odehrává vše. Snídaně, oběd, večeře; kadeřnice, švadleny, řezníci; o hordách čerstvých produktů nemluvě. Nechybí tam ani kaple. To vše v několikapatrové budově. A každá tržnice, svět sám pro sebe, má také své periferie – ulice. Trh najdete zaručeně podle toho, že o několik ulic před ním se vyskytuje předvoj: prodávající přímo na chodnících (případně rovnou na silnici), protože si nemůžou dovolit pronajímat stánky v tržnici.

V kategorii trh můžete spatřit například tyto obrazy:

• Pána tlukoucího jednou rukou do bubínku; těžko říct, zda to považuje za dostatečné arte, aby za to chtěl peníze, anebo opravdu jen sedí na chodníku a tluče jednou rukou do bubínku.
• Rodilou mluvčí kečuánštiny, která dojíždí denně tři hodiny, aby v Cuscu na ulici prodávala sýry.
• Ženu, jež na stole naproti kostelu vyskládává v 6 večer keramické hrnečky, aby mohla jako každý večer prodávat ponche [i] a keke [ii]. Ponche míchá v obřím hrnci přímo na ulici. Její sousedky a kolegyně už jsou v lajně z obou stran kostelní ulice na místě a prodávají úplně to samé – občas mají kromě ponche a keke v nabídce také sendviče a nudle.

Kategorie doprava

Doprava v Peru si zaslouží svou kapitolu. Někdo by možná řekl nepřehledná, já říkám skvělá. Kam se hrabe evropská.

Mikrobusy, colectivos, taxíky

Kdo říká nepřehledná, zakládá možná své tvrzení na neexistenci autobusových zastávek. Mě to taky nejdřív mátlo (i když později jsem na nějakou tu zastávku tu a tam narazila). Možná taky může být matoucí neexistující jízdní řády. Místní doprava funguje na principu flexibility, oproti danosti.  Mikrobusy, kolektivní dodávky (colectivos) a sdílené taxíky jezdí plynule od (brzké hodiny ranní) do (večera až noci). Jízdní řád tak ztrácí smysl – prostě se dostavíte tam, kudy jezdí váš zvolený dopravní prostředek, a počkáte pár minut, dokud neprojede kolem. Pak na něj mávnete a on vám zastaví. Zastávky tedy také nemají význam – zastávka je kdekoli.

Pokud se náhodou netrefíte do už tak širokého časového slotu proudících dopravních prostředků – od (brzké hodiny ranní) do (večera až noci) – vždycky najdete alternativu. Po oficiálních busech a MHD nastupují šichtu soukromé osoby, které si chtějí přivydělat. Rozhlédnete se tedy v 11 večer po ulici a někde poblíž uvidíte pána shánějícího do svého auta pasažéry. Když se jeho osobní auto naplní, vyrazí.

A jak víte, kam se postavit, když tam nejsou zastávky? Řeknou vám to na ulici.

Řidiči s frekvencí dostatečnou na to, aby byla předvídatelná, pouští vpředu z repráku a často i vzadu z repráku jeden jediný žánr: peruánskou cumbiu. Pokud vás zajímá, co přesně tahá za uši pasažéry nacpaných colectivos v Peru, doporučuji si pustit Grupo5. Tito peruánští mučačos letí obzvlášť u řidičů taxíků. Pokud jsem si všimla správně, náměty cumbiy jsou značně limitované. Nejčastěji zaznamenané slovní spojení je „corazon roto“ – zlomené srdce. A skoro vždycky buď žena zpívá o muži, že je to lhář a alkoholik, nebo muž o ženě, že mu zalhala a zahla.

Když doprava plyne

Doprava tedy plyne perfektně každou vteřinu, dokud se nezastavi v zácpě. Jednou jsem se vydala z Limy do Caralu, což je jedno z nejstarších známých center civilizace na světě. Jestli jste o něm neslyšeli, nezoufejte: Peruánci taky ne. Spotlight je totiž namířen na o 4400 let mladší Machu Picchu.

Bus měl jet v 7:20, v 7:17  jsem se vyřítila z taxíka a nervózně se ptám, jestli na mě řidič počká, než mi vytisknou lístek. Počkal. V 7:40 jsme vyjeli – řidič si před busem v klidu dával snídani. A já si aspoň stihla koupit avokádový sendvič a horký nápoj z quinoy.

Proč tak pomalu?!

Natěšená z cesty do Caralu a avokádového sendviče jsem v buse upadla do spokojeného transu. Vytrhlo mě z něj důrazné zvolání postarší spolucestující:

Señor, proč tak pomalu?!

Od našeho odjezdu z nádraží v Limě uplynuly dvě hodiny, a ještě jsme z Limy nevyjeli. Po zvednutí hlavy jsem zjistila, že na tvrzení cestující, k níž se přidávaly další ženské hlasy, něco bude: jeli jsme vyloženě krokem. Jako s píchlým kolem. Nevydržela jsem to a rozchichotala se při pohledu na rozhořčené peruánské babky a na to, že mají pravdu. Jedeme fakt pomalu. 

Jenže řidič si nemohl zpětnou vazbu na svou jízdu vyslechnout. Nacházel se izolován kovovými dveřmi od pasažérů. Pro komunikaci se šoférem sloužilo telefonní sluchátko. (Jestli někdo máte doma zvonek, který se bere sluchátkem, tak přesně o takové sluchátko tu běží.) Bohužel pro nás pasažéry bylo ale sluchátko rozbité. Ženy, kterým došla trpělivost – a to jí Peruánci mají hory – se ale jen tak nedaly. Začaly bušit do podlahy. [iii]

Situaci přišla od řidičské kabinky vyřešit hosteska. Asistentky řidiče vybírající peníze, hlásící jména zastávek (právě proto, že je jinak nepoznáte) a křičící „bacha, bacha“ (což znamená, že někdo vystupuje) tu fungují v busech běžně. Někdy to jsou třeba manželky. Jejich práci u nás převzaly světelné tabule a digitální hlášení. Hosteska uslyšela bušení do podlahy a při další zastávce (kterých dělal řidič opravdu neskutečně hodně) nás navštívila v pasažérské sekci. Ženy zopakovaly svou stížnost – řidič jede nepřijatelně „lento“. Jestli nezrychlí, tak prý rovnou vystoupí.

[iii] Když srovnám sebe a Peruánce, myslela bych, že do podlahy budu rozhodně třískat spíš já. Ve vytrvalostní soutěži v trpělivosti by mě beze všeho strčili do kapsy.

Přesah do kulinářské experience

To jsem byla v Peru nová, takže jsem ještě netušila to, co mi rychle došlo. Že cesty dopravními prostředky v této části Latinské Ameriky jsou více než sezení ve voze. Téměř jistě je obohacuje kulinářská experience. Kdykoli se stojí v zácpě nebo na zastávce, můžou nastoupit prodavači nabízející škálu různého občerstvení, od zmrzliny přes sendviče a koláče po arašídy, limonádu a horký čaj či kávu v plastových flaštičkách. Hlavní roli v peruánské gastro-scéně hraje kuře. O tom, kolikrát a v jakých formách nám kuře cestou z Limy do Caralu nabízeli „umolousaní týpci“, si můžete přečíst tady.

Escondido = skryto

Escondido znamená skrytý nebo tajný. To slovo ke mně přišlo přímo v praxi. Když jsem jela na výlet do Cañete.

Začalo to zprávou (zatímco jsem čekala na silnici s krosnou):

Jestli někdo přijde a navrhne vzít tě do Cañete, řekni, že ne, asi by ti naúčtovali hodně. [iv]

Čekala jsem tedy s krosnou jako správná gringa, dokud nepřijel kamarád a jako správný chico nevzal věci do svých rukou. Do dvou minut jsme seděli v kolektivním taxíku, vedle nás obří pes a krosna někde za námi.

Najednou vidím, že projíždíme nějakými vraty a jedeme dál slušnou rychlostí po cestě, nikoli však po silnici. Kamarádovi se dá věřit a ten zase věří řidiči, takže zůstávám v klidu. Zvědavost mě ale žene k otázce, proč místo silnice jedeme po prašné cestě. 

To je escondido.

Má španělština se po šesti týdnech setkává s pojmem escondido poprvé, a tak si pomáhám Seznam slovníkem.

Jak, escondido?

Escondido před policií.

Vysvětluje bohorovně kamarád, kterého znám sotva týden. Pak říká něco, co pochopím až o půl roku později, když už vím, jak to v Peru chodí. Náš řidič a mnozí další spadají do kategorie neoficiální – nemají nějakou oficiální licenci. Ale neexistence licence nezastaví žádného Peruánce. Řešení se vždycky najde, a tak vedle oficiálních silnic existuje celá síť cest (třeba pouští) určená pro řidiče, kteří se svými auty zaplňují díru na trhu nepokrytou řidiči licencovanými.

Naposledy jsem po takové alternativní cestě v horách jela na mariánskou pouť do Paucartambo. Vedle mě seděla čtyřčlenná rodinka zabírající pouze dvě místa, protože osmi- až desetiletí synové seděli rodičům na klíně (bezpečnostní pásy jsou v Peru hromadně ignorovány). Za námi nějací cestující z Limy debatovali o tom, že by se práce taxikářů měla zoficiálnit. (To jsme zrovna odbočili na tu alternativní stezku v horách.) Dojeli jsme v pořádku.

[iv] Protože jsem gringa.

Mototaxi

Představte si motorku, na níž je připevněná kovová krabička s lavičkou pro dva pasažéry a dvě zadní kolečka. To je mototaxi – motorka předělaná na taxík. V peruánské džungli jich uvidíte víc než aut, a i v Limě jich jezdí mraky. Mototaxi jsou pro Peru jako dělané – svou podstatou vybočují z normy, takže se na ně nevztahují normální silniční zákony. Kde třeba auta stojí v koloně, mototaxi se protáhne. Kam se auto nedostane, tam mototaxi zajet zvládne.

Pro demonstraci nepolapitelnosti mototaxi si vezměme za příklad můj výlet do Paramongy. Potřebuji se dostat k tamní pevnosti, která na rozdíl od Machu Picchu není vůbec známá. Vede k ní pofidérní silnice, po které můžu

a) kráčet pěšky

b) jet mototaxi.

Normálně bych volila variantu á, ale mám zrovna z chození po místních silnicích bez chodníků, plných potulných psů a troubících řidičů pocuchané nervy. Pro jistotu se zeptám někoho na ulici, jestli je seguro jít tam pěšky, ale ujistí mě, že to není bezpečné. Volím tedy variantu bé.

1. První mototaxikář mě odmítne s tím, že nemá autorizaci.
2. Další mi udělá cenovou nabídku za 30 solů. (To je třikrát víc, než reálná cena, a na Peru majlant. Ten kamarád věděl, před čím mě varoval, když psal, že mi naúčtují hodně.)
3. Poslední mě vezme za 20. Jak řeší, že nemá autorizaci? Jede za krajnicí. Jako když já kráčím po silnici.

Mototaxi jsem měla automaticky spojené s mototaxikáři, dokud jsem v Posvátném údolí nenarazila na jednu mototaxikářku. Nějak jsem intuitivně cítila větší důvěru, zatímco jsem nastupovala do taxíku.

Kategorie outdoor

Trail kolem Machu Picchu, kde nevidíte Machu Picchu

Tým marketingu Machu Picchu určitě dělá něco dobře, když o něm ví i na Taiwanu. Už pouhé jméno má evidentně kupní sílu. Jinak by po něm asi nepojmenovali ultratrail Ultra Machu Picchu, který ve skutečnosti nevede kolem Machu Picchu. Vím to – běžela jsem ho. Vidíte nádherné hory v Cuscu, laguny a lamy – ale po Machu Picchu ani vidu. Pokud vím, výhled na tento div světa se nepoštěstil ani ultramaratoncům, kteří běželi celých 100 kilometrů. Zkrátka – „Ultra Cusco“ by neznělo tak dobře, protože kdo nebyl v Peru, asi nikdy neslyšel o Cuscu. Zato o Machu Picchu ví, jak víme, i na Taiwanu – proč si na jeho jménu nepostavit reklamu?

Ono toho v tomto 2. ročníku trailového běhu „kolem Machu Picchu“ bylo jinak trochu víc. Trasy s GPS souřadnicemi, kudy běžet, se s blížícím se závodem aktualizovaly snad obden. Člověk se nejnovější verzi dozvídal vždy prostřednictvím whatsappové skupiny. Tyto změny se mě ještě tolik netýkaly, jelikož jsem si prostě večer před vyhledala ve skupině odkaz, který se mi jevil nejnovější, a ten si stáhla do mapy. Jestli to byla ta správná verze trasy nevím; v horách mě vedly stejně fáborky. A těch posledních pár kilometrů městem jsme se ztatili snad všichni. Mapy nemapy.

Registrace

Více se mě týkalo nedorozumění kolem vyzvednutí startovních čísel. Dostali jsme oficiální pokyn (přes WhatsApp, mail jako by neexistoval) vyzvednout si čísla striktně v pátek – dva dny předem. V Cuscu, od kterého jsem se nacházela dvě hodiny cesty. (Na opakované dotazy mezinárodních účastníků závodu, kteří měli do Cusca dorazit až v sobotu, nepřicházely na WhatsAppu odpovědi.) Kdo někdy běžel organizovaný běh, ví, že bez vyzvednutého startovního čísla vás tam prostě nepustí. Takže jsem se v pátek ráno nejprve přestěhovala do nového domečku a následně vypravila do Cusca.

Nečekala jsem sice mumraj jako v Nice, kde mě při registraci nepustili do budovy s uzavřenou plechovkou piva, která ani nebyla pro mě. (Už nevím, pod záštitou jaké regulace řvali, že ta plechovka zůstane venku, nebo nejdu já dovnitř. Každopádně alkohol je na fancy maratonu v Nice bezmilostně zakázán. Plechovka Plzně musela tedy počkat schovaná v květináči na ulici.) Ale až tak komorně jsem si to předávání čísel na „Ultra Machu Picchu“ nepředstavovala. Z jedné naléhavé zprávy od organizátorů na WhatsAppu jsem vyrozuměla, že vyzvednout čísla si máme v pátek odpoledne na adrese, která vypadala jako restaurace. A opravdu – registraci jsme prováděli nikde jinde než v restauraci, přesněji řečeno v jedné její vyhrazené sekci (ve zbytku jedli hosti).

Vyplnili jsme celkem čtyři formuláře, každý o x listech. Bylo nás tam asi šest – já, dva Japonci a nějaký ten Peruánec. Zaplatila jsem si „transfer“ z centra Cusca ke startovní čáře o pár kilometrů výš, kam by se dalo dojít pěšky nebo dojet levněji s taxi, ale to jsem se dozvěděla až později. Nám tento VIP odvoz mikrobusem byl prezentován jako nabídka tak výhodná, že se neodmítá. Navíc v ceně je prý i transfer věcí do cíle. Doklad o zaplacení jsem nedostala – slečna od organizátorů si na cár papíru poznamenala „Adéla“. Nabídla jsem, ať tam pro větší věrohodnost napíše aspoň příjmení. Ubezpečila mě, že Adéla tam je prý jen jedna. Tak jsem si ten jediný důkaz o zaplacení aspoň vyfotila – v něčem jsem holt „evropská“.

Kdo pozdě chodí, ničemu neuškodí

Na vyzvednutí startovního čísla padla víc než půlka dne. Že jsem mohla šetřit čas, cestu i peníze jsem zjistila až pozdě. V mikrobuse půl hodiny před závodem se organizátorka nonšalantně zeptala, kdo ještě nemá vyzvednutá čísla. Stejně nonšalantně se zvedlo pár rukou, načež tyto ruce obdržely své startovní číslo. Bez čekání fronty, vyplňování čtyř formulářů a dvouhodinové cesty jedním směrem do restaurace v Cuscu.

Ještě jsem se nevzpamatovala z prvního šoku a přišel další. U startovní čáry mezi lamami jsme měli ještě pár minut prodlevy – a co nevidím? Na provizorním stolku jsou vyskládaná další startovní čísla. Organizátoři se úplně vážně pár minut před startem začali shánět po opozdilcích, kteří si dosud neráčili vyzvednout svá čísla. S nějakými gringy z Evropy jsme si vyměnili nevěřícné poznámky.

Někoho napadlo se zeptat (stále v tom stanu mezi lamami a s provizorním stolem na čísla), jak to bude s přesunem těch věcí. Mezi tazateli jsem byla i já, a organizátor řekl něco jako:

Tak si to dejte sem, my to pak odvezem.

A ukázal na zem se stébly slámy.

Něco mi v mozku zasignalizuje: A jak si to jako poznáme? Dotaz opodstatněný i tím, že spousta závodníků měla věci v identických batůžcích s logem Ultra Machu Picchu, které jsme dostali buď na registraci před dvěma dny, před třiceti minutami anebo před pár vteřinami. Otázku verbalizuji směrem k organizátorovi. Začne se shánět po fixe. Tou si pak ten, k němuž se dostala, načmáral na svůj batůžek své startovní číslo. 

A jak to bylo s transferem?

Než jsem vyběhla na ten nejnáročnější a nejkrásnější běh své dosavadní kariéry, čekala mě ještě jedna třešnička na blog. 

Myslíte, že jak jsme tam tak házeli naše batůžky s načmáraným číslem na zem, kontroloval někdo, kdo má co zaplaceno? Správně je ne. Všechny batohy na jedné hromadě se takto dopravily do cíle. Nikoho nezajímalo, kdo si za transfer zaplatil v té výhodné nabídce, co se neodmítá, a kdo přijel třeba Uberem.

Slibem nezarmoutíš

Nevím, co vše bylo na webu Ultra Machu Picchu slíbené jako součást balíčku, protože mě zajímal jen běh. Ale někteří si hlídali, za co platí, a dokonce se dovolávali svých práv. Málokdy se jim však dostalo odpovědi, alespoň soudě podle whatsappové skupiny. Většinou řešili stížnosti mezinárodních účastníků správci skupiny metodou IGNOR – přestali reagovat. Poslední zpráva, kterou zažila whatsappová skupina Ultra Machu Picchu 2026, je od frustrovaného Andrého, který se dožadoval nějakých záběrů z dronů:

Many promises made, little realisation done…

Takový byl náš trail kolem Machu Picchu. Asi jako když na ulici koupíte ponožky, na kterých je nalepená fajfka Nike. Ten „Nike“ je třeba brát s rezervou.

Dále můžete v kategorii outdoor vidět…

• Abbu vyhrávající z rádia nějakého domečku se skleníkem na samotě cestou na horu Cerro Chicón
• Sympatickeho mučača, který právě nasedá s mučačou v růžovém kloboučku na motorku, a ptá se mě, kam jdu. (Na horu Chicón) Následně se pro jistotu optá, jestli nejdu do Munaychay. (Nejdu.) Nakonec mě informuje, že tam, kam jdu, vede silnice. (Na níž se právě všichni tři nacházíme.)
• Ženu z Chile, která v doprovodu svého psa hraje u vodopádu na flétnu a nabídne mi listy koka, abych je mohla posvátnému vodopádu nabídnout jako obětinu
• Jízdu v džípu na matraci. To bylo tak, že jsme si s kamarády vyrazili do Pacharu. Výlet k tamnímu „kostelu“ (což jsou ve skutečnosti ruiny Inků) byl záminkou pro to, jít pak do vyhlášené cervezerie na pivo. Šlapat od kostela k pivovaru už se nám nechtělo, a než jsme stačili doříct „kéž by nás někdo hodil“, zhmotnil se před námi džíp. Jestliže jsme ani nestihli doříct přání, pak zvednout ruku už vůbec ne. Ale to nevadilo, protože džíp zastavil sám. Na otevřené korbě vezl zrovna matraci. (Takovéto random situace vás zastihnou v Peru tak často, že přestávají být random.) Naskočili jsme na matraci a svezli se až k pivnici. Do jízdy jako v peřince měla ta naše daleko, neboť jsme hodně energie vynaložili na to, abychom v zatáčkách z té matračky nevyletěli.

Wow, jsem tak krásná!