Skip to main content
Uncategorized

Už jste se procházeli po letišti?

By 20 listopadu, 2023No Comments
Už jste se procházeli po letišti? Já naposledy před pár dny na cestě do Portugalska. Letenku jsem si koupila v předvečer. Jednosměrnou.

Leerlauf = Prostoj

Vznikl mi totiž „Leerlauf“, jak říkají v Německu – znamená to něco jako „prostoj“. Když vám mezi jednotlivými úkoly v práci vzniká hluchý prostor, kdy hrozí, že byste se mohli začít nudit a zabavovat se jinak, než plněním pracovních povinností – tedy když vám vznikne Leerlauf – pro tyto případy vám supervizor zadá ještě jiný, dlouhodobý projekt. Tento projekt není urgentní a máte na něm pracovat právě v čase Leerlaufu. Aspoň tak to bylo na mé studijní stáži v Centropě Hamburg. No a teď mi taky vznikl Leerlauf.
Kvůli jistému číslu pojištění, bez kterého absolutně nesmím odjet dobrovolničit do Francie (tak velí Byrokracie), se můj odjezd přes program Evropského sboru solidarity pozdržel. Zatímco čekám na to číslo pojištění (nemyslím si, že to na jistotě pro cestování něco změní), mám dvě možnosti:
  1. Zůstat pohodlně doma a trpělivě čekat, až mi Číslo společně s Kartičkou Henner Pass přistane v emailové schránce, a můj odjezd na dobrovolnickou misi bude papírově posvěcen.
  2. Vyjít ven z pohodlí, vysolit přes 3 tisíce za letenku do Lisabonu a Leerlauf si vyplnit celoživotním projektem Cestování.
Volím druhou možnost. A tak se zase jednou procházím po letišti.

Čas na letišti ubíhá rychleji

Pokud už jste se někdy procházeli po letišti, možná jste si jako já všimli, že čas na letišti ubíhá rychleji.
Ať dorazíme s jakýmkoliv předstihem, čas se vždycky tak nějak rozplizne mezi
  • návštěvu toalet,
  • nalezení správného terminálu,
  • zorientování se v letištní hale,
  • check-in,
  • pasovou kontrolu,
  • dopíjení zbytků tekutin v lahvi,
  • vytahování notebooků z příručního zavazadla,
  • sundavání pásku a bot,
  • projití rentgenem bez pásku a bot, zato s lehkým pocitem provinění, který pramení z toho, že kdykoli můžete „zapípat“ a stát se rázem podezřelým,
  • nasazování pásku a bot,
  • vracení veškeré elektroniky zpět do batohu,
  • opětovné naplnění flašky na záchodě,
  • další návštevu záchoda,
  • odeslání zpráv tipu „jsem na letišti“ a odpovědi na přání „šťastného letu“,
  • mžourání na tabuli s odlety,
  • povinné projití zónou duty free,
  • dostavení se ke správnému gatu,
  • kontrolu pasu a boarding passu
  • a případné doplacení přirážky za příliš velký batoh (to se mi naštěstí stalo jen párkrát).

Nepamatuji se, že bych se na letišti někdy nudila, ale většinou se ani vysloveně nebavím. Když mi vznikne prostoj, tak si třeba zacvičím. Čas tam prostě ubíhá rychleji.

Lekce se zázvorovým čajem

Tentokrát jsem při procházce po letišti lehce vybočila z normy: místo plastové lahve jsem „táhla“ termosku naplněnou místo vody zázvorovým čajem. Pánovi, který se mě u kontroly ptá, co že to tam mám, náležitě odsekávám, že to byl zázvorový čaj (když ho to tak zajímá), ale že už je termoska samozřejmě prázdná. No, není. To prý pozná i bez otevření.Už už se ve mně zapaluje jiskra rozhořčení, jako pokaždé, když mám pocit, že

všichni kolem mě jsou blbci, jenom já jsem letadlo.

„Tak to klidně vylijte, jestli tam něco je!“ Reaguju netrpělivě a otráveně.

V poslední chvíli se rozhodnu raději to otestovat a těch pár kapek zázvorového čaje, pokud tam jsou, zachránit a vypít sama. Pán mi přívětivě podá mou termosku, a já vypiju dobrou polovinu jejího objemu.

V klidu si to tady vypijte a sbalte,
usmívá se pán a já si zahanbeně uvědomuji, že jestli tady někdo má právo být netrpělivý, je to on. To on nejspíš stojí denně několik hodin u pásu a kontroluje tašky a prázdné flašky a dokola lidem opakuje, že obsah této lahve musí před rentgenem vylít. Sice možná čas na letišti ubíhá rychleji – i tak bych ale na jeho místě nechtěla stát ani den. A přesto je ten pán příjemný na neznámou netrpělivě se ofrňující osobu.
Blahoslavení ti, kdo jsou milí lidi.

Já spim jenom v triku

Co člověk s Easyjetem ušetří na ceně letu, to také ušetří na velikosti osobního prostoru. Nejde tu prostě o cestu, ale o cíl.
A tak slyším každé slovo z toho, co se děje těsně za mnou. Díky malému prostoru a především svěžímu humoru jednoho z mluvčích se dost dobře pobavím. Celkem dlouho se například trojice studentíků vydrží bavit o triku:
Já spim jenom v triku.
Ohlašuje kluk, který očividně platí mezi kamarády za komika, který ať řekne cokoli, je to vtipný, protože už jen toto jeho tvrzení vyvolá výbuch smíchu jeho společníků. Až se na chvíli zarazím, jestli je snad na spaní v triku něco zvláštního. Já spím v triku taky. A někdy v něm rovnou cvičím.
No fakt, jenom v triku!
Jako v triku bez ničeho?
Doptává se kámoš.
Jojo, jenom v triku.
Zdvihá se další vlna smíchu a já natahuji uši, jak to bude dál.
Bez ničeho, jo?
Ujišťuje se opět kámoš, aby řeč nestála a třeba aby z kamaráda komika vypadla nějaká další perla.
Jo, jen v triku. A s ponožkama teda. Když spim bez trika a bez ponožek, teda jako úplně bez ničeho… tak ráno strašně kašlu.
Hláška opět zaboduje a kámoši se chechtají tak, že to určitě slyším nejen já.

A když spim bez ponožek, tak mám ráno rýmu. Takže triko a ponožky ideální.

A skúšal si spat len v trenkách?

Přispívá svou troškou do mlýna kámoš.
Slovenština je pro mne první indicie naznačující, že by se snad mohlo jednat o vysokoškoláky, protože česko-slovenské skupinky jsem zažila právě až na vysoké. Nápadu nevěnuji pozornost, protože dva kluci a slečna mi jako studenti vysoké nezní. Pak ale přijde řeč na státnicovou párty, takže je to jasné – vysokoškoláci. Vzpomínám, jak jsme na bakaláři také letěly s holkama do Itálie za 7 euro, a taky tropily různé hovadiny. Snad jsme si to dodnes aspoň trošku udržely.
To je taky dobré, vyskúšaj!
Ale komik si stojí za svým. On spí v triku. A v ponožkách.

Stálesplachovací záchod

Letiště bývají takovou vizitkou země. Přece jen je letištní prostor často to první, co cestující z daného státu vidí. První dojem je nezanedbatelný.
Tak třeba v Milanu mají automaticky splachující záchody, které jsou stálesplachovací. Ještě že ty litry vody mají kam odtékat, jinak by to za dobu, co jsem se  na záchodě převlékala, vyplavilo kabinku. Přísahám, že ten záchod spláchl plnou nádrž při každém mém pohybu (a že jich při převlékání bylo).
Při prvních deseti spláchnutích se mi nechce věřit, že to čidlo vážně snímá každý pohyb. (Nikoli pohyb související třeba s prkýnkem. KAŽDÝ.) Následně přemýšlím, jestli bych čidlo nemohla nějak zakrýt. A pak už jen odevzdaně a frustrovaně dokončuji načatý převlékací proces (v Milanu je tepleji) za permanentního zvuku odtékající vody.
Utěšuji se aspoň tím, že snad se ta voda přece nějak vrací do koloběhu… A nevyplýtval se jí právě asi hektolitr (myslím, že nepřeháním).

Letiště, Les a Letušák

Letiště

V Milanu mám před letem do Lisabonu tříhodinovou pauzu, a tak se opět procházím – tentokrát ne po letišti, nýbrž kolem letiště.

Cestou poslouchám v rádiu o chybičce, která se vloudila stanici BBC. Někde se někdo spletl a slovo „zahrnovat“ zaměnil se slovem „zaměřit se“. Z reportáže tak vyšlo, že Izrael zahájil operaci v pásmu Gazy a zaměřil se na arabské mluvčí a týmy lékařů namísto součástí operace byli také arabští mluvčí a týmy lékařů. Jedno slovo – a postaví význam celé věty vzhůru nohama.

Les

Se sluchátky si kráčím po silnicích v okolí letiště směrem k nejbližšímu lesu, kde si stihnu zběžně zameditovat, a už je zase čas to otočit zpět. (Možná že vyšší rychlost času na letišti působí i v jeho okolí.) Míjím parkoviště Easyjetu, kterému nevěnuji zvláštní pozornost.

Znovu se ujišťuji, že čas na letišti ubíhá rychleji, protože jsem měla tři hodiny, ale k gatu dorazím jako poslední (u gatu ani noha – až se bojím, že nejsem u správného čísla; všichni už jsou v letadle). A zažívám něco, co jsem na letišti ještě nezažila – letuška u kontroly nechce ani vidět boarding pass, jen mrkne na občanku a mávne směrem k ranvejím, ať si jdu nastoupit. Na mně je, abych trefila k tomu správnému letadlu. Na mé opatrné sondování, kam že tedy mám přesně jít, opáčí klidně:

Ven a vaše letadlo je to poslední. 

Představte si místo letiště velké autobusové nádraží a celé vám to bude připadat naprosto banální: právě vám zkontrolovali jízdenku a vy jdete hledat autobus s tím správným číslem na tom správném nástupišti. Akorát že tohle je letiště – a tak jsem trochu nesvá.

Naštěstí mne ochotný pán v reflexní vestě venku eskortuje ke správému stroji (myslel, že od něj chci pomoc, a já zas měla za to, že na mě volá, ať bez doprovodu nepokračuju).

Letušák

Při nástupu mě s úsměvem vítá Letušák:

Á, poslední pasažér… Á, vás už jsem viděl!

Než stihnu zpracovat novou informaci, pokračuje Letušák:

You were walking around the airport an hour ago! I saw you, we have a parking there. But you didn’t lift your hand for autostop so I didn’t stop…

Letušák se kření a vítá posledního pasažéra na palubě. A já se jdu s úsměvem a zvláštním pocitem, že nikdy nevím, kdo mě vidí, rozvalit na volnou trojsedačku. Sice ani jedno ze tří sedadel nemá moje číslo, ale proč se mačkat, když už po mně nikdo nepřistoupí… (To je výhoda letadla – když si sedáte na volnou sedačku, víte s jistotou, že v půlce cesty nikdo nenastoupí a nevyhodí vás s místenkou. Tedy, pokud cestou do Mexika nepřibíráte uprostřed noci pasažéry v Havaně.)

Excuse me, have you seen the clouds?

Rozvalená na trojsedačce si užívám výhled z okýnka společně s kokosovou raw tyčinkou. Z mého rozjímání mě vytrhne hlas excuse me. Starší muž sedící za mnou si dává tu práci mě oslovit ne proto, že by mu vadil sklon mé sedačky nebo po mně chtěl nějakou laskavost. Důvod jeho excuse me je tento:

Excuse me, have you seen the clouds?

Má pravdu. Z letadla jsou zrovna vidět úchvatné mraky zbarvené sluncem. Minimálně stejnou měrou jako z mraků jsem dojatá z člověka, který je tak nadšen krásou kolem, že na ni musí upozornit náhodnou neznámou. Bonusový bod u mě získává za překonání fyzické bariéry sedaček. Takové nadšení vyžaduje dostatečné odhodlání.

Zamyšlení na závěr: V letadle do Lisabonu se kolem mého osobního prostoru začne ochomýtat moucha. Napadá mě, že jsem ještě nikdy v letadle neviděla mouchu. Přemýšlím, kolika mouchám se asi za život podaří přeletět z Milana do Lisabonu a kdovíkam ještě. V době globalizované asi více než jedné.