Obsah
Disclaimer: Nechce se mi to psát; ale cítím povinnost, a tak jsou Postřehy z krabice možná jen první text o tom, co mi nehraje na školském systému (který jsem doposud poznala).
Postřehy z krabice – vysvětlení pojmů
Krabice je v tomto článku škola. Proč krabice? Protože většina škol, kterými jsem prošla, mi dává pocit šedé krychle, ve které jsou děti zavřené. Zatímco vně krabice se odehrává život, uvnitř krabice probíhá škatulkování. Škatulkování na:
- dobré a špatné žáky
- úspěšné a neúspěšné studenty
- lavice a tabuli
- linky podle pravítka a linky odfláknuté od ruky
- výborné, ucházející a nepřijatelné známky
- mlčení žáků a přednášení učitelů
- poslušné a neposlušné děti
- správné a nesprávné chování
- odměnu a trest
- vychovatele a vychovávané
Proč postřehy? Protože posledních několik měsíců v takové krabici trávím čtyři dny v týdnu a pozoruji, co se uvnitř děje. Tahle moje krabice se nachází ve městě Hyères na Azurovém pobřeží Francie. Dochází sem asi 100 dětí – je to tedy spíš krabička. Já tu vykonávám dobrovolnickou činnost v rámci Evropského sboru solidarity.
V tomto článku neobsáhnu všechny postřehy, které jsem v krabici nastřádala; ber ho jako postřehy jedné Lamy. Když ale o svých postřezích z krabice mluvím s místními, většinou souhlasně ožívají a k mým pozorováním dodávají vlastní zkušenosti.
Něco tady nehraje. Aspoň podle mě.
Být zavřený v krabici není normální
Většina z nás jsme to zažili: zhruba 13 let docházky do školní krabice, následované několika dalšími léty v krabicích universitních (ty už jsou výrazně větší, a aspoň v některých případech osvícenější světlem ducha). Do krabic jsme zavíráni v naší společnosti nejpozději v 7 letech, ve Francii už ve 4 letech (docházka do mateřské krabice zde byla prohlášena za povinnou). Když máme pak možnost říct krabici Adieu! a zažít svět venku, mnozí místo toho pouze změníme krabici. Po zhruba 17 až 20 letech krabicového brainwashe se nedá ani očekávat, že budeme myslet out of the box. Volíme tak možná šedou, zato známou krabici, a vrháme svou vitalitu do kariéry v krabici.
Je normální trávit většinu bílého dne v krabicích?
Ne. A to mi tady nehraje.
Postup na výchovu krabicového člověka
V krabici se vychovávají krabicově myslící a jednající lidi. Postup na transformaci zářivého dítěte, které je poháněno kreativitou, v krabicového člověka, je následující:
- Vezmeme dítě a 4 – 6x týdně ho na 6 až 8 hodin zavřeme do krabice.
- V krabici nutíme dítě pod pohrůžkou trestu sedět a poslouchat.
- Pokud dítě příliš či v nevhodnou chvíli mluví, pošleme ho do kouta.
- Při kreativních činnostech dbáme na to, aby dítě nepřetahovalo či aby respektovalo pokyny ohledně požadované barvy.
- Při pohybových činnostech dítě pobízíme řvaním, aby sebou pohlo.
- Při přestávce dítě krotíme řvaním, aby se zklidnilo.
- Odměníme dítě za každé uposlechnutí pokynu. Tím docílíme toho, že dítě postupně vypne svoji kreativitu a stane se závislým na pokynech zvenčí. Sem patří také odměňování skrze systém známek, při němž dochází k tomu, že se dítě snaží pro známku, a ne pro vlastní zájem. Krok č. 6 je zásadní v procesu přeměny dítěte na krabicového člověka.
- Potrestáme dítě za každé vybočení. V krabici vychováváme krabicové lidi, a tak logicky potřebujeme, aby do krabice zapadli. Kdo se odmítá přizpůsobit krabici, je nepohodlný a otravuje život všem uvnitř. Projevy typu vykřikování (i pokud je vykřiknuta správná odpověď), malování si, projevování emocí či nadměrný pohyb (viz krok č. 2) nejsou žádoucí a nebudou v krabici tolerované.
- Dáváme dítěti konstantně a jasně najevo, kdo je tady pánem (my dospělí). Pokud si všimneme u dítěte projevů strachu z naší osoby (protože jsme dospělí), můžeme si být jisti, že jsme dítě úspěšně provedli transformací v krabicového člověka. Vypěstovali jsme v něm totiž strach z autority (někdy se používá slovo respekt).
Výsledek: člověk připravený na společenskou krabici
Po důsledném praktikování těchto kroků můžeme očekávat, že se dítě bude od nynějška rozhodovat ne podle svého vnitřního vědomí a svědomí (nebo intuice – ale slovo intuice prosím v krabici nepoužívejte), nýbrž podle toho, zda je nablízku úča (nebo máma/táta/šéf). Stalo se závislým na příkazech, zákazech, odměně a trestu, a stalo se do určité míry krabicovým člověkem. Je tedy dostatečně vybaveno pro úspěšný život ve společenské krabici.
POZOR: postup je třeba pravidelně opakovat po dobu zhruba 13 až 18 let, aby se zajistila transformace trvalá nebo alespoň dlouhodobá. Úspěšnost přeměny však záleží na individuálních předpokladech dítěte, mimo jiné na míře ohebnosti (souplesse), kterou vykazuje. A pak, děti mají neobyčejně tuhý kořínek: nevěšme tedy hlavu, když se nám krabicového člověka nepodaří vychovat úplně a nenávratně.
Postřehy z opravdu velké krabice
Jedno čtvrteční odpoledne jsme byly s mou spolubydlící a spoludobrovolnicí vyslány prezentovat „se“ a naši dobrovolnickou činnost na střední školu. Výrazy patnáctiletých človíčků přesně odpovídal prostředí, ve kterém denně od rána do večera tráví čas – šedé krabici. Sice jsme si poctivě připravily prezentaci se spoustou fotek; ale jak zaujmout třídu puberťáků, kteří 8 hodin denně sedí v jedné krabici a do hlavy jim valí svoje klíny kdekdo? Po naší “prezentaci” si však jejich učitelka a naše ředitelka pochvalovaly:
Ils ont été très sages et attentifs. Byli moc hodní a dávali pozor.
Já bych to spíš než attentifs nazvala passifs (pasivní). Hodní možná: přece jen již v krabicovém procesu postoupili a mají za sebou už mateřskou a základní krabici. Po 12 letech formování v krabicovém systému už jsou tedy studentíci řádně zpasivnělí, což někdo označuje jako hodní.
„Jsme unavení“
Publikum puberťáků nám položilo jen pár otázek, ale jedna z nich ťala do živého:
Co si myslíte o francouzském školním systému?
Kdybych v tu chvíli otevřela pusu, vyšly by z ní plameny, a tak jsem radši nechala diplomaticky odpovědět mou kolegyni. Otázku jsem pak ale vrátila publiku:
A co si o vašem systému myslíte vy?
We are tired. Jsme unavení.
Ozvalo se z několika směrů, a z dalších stran se přidávaly souhlasné výrazy. Přesně tak ti znudění mladí lidé vypadali – unaveně, otráveně. Asi jako se cítím já, když sedím zavřená v šedé krabici a na hlavu se mi valí klíny ve jménu “obecného přehledu”.
Horrible.
Nechal se slyšet kluk úplně v zadní lavici, kterého jsem si do té doby nevšimla. Byla bych jeho komentář možná přeslechla, nebýt pohoršené reakce jeho učitelky:
Kdo řekl horrible?
Chopím se příležitosti a jdu rovnou k němu: cítím totiž spojence ve vnímání krabicového školského systému. Ukazuje se, že studoval několik let v Austrálii. Perfektní angličtinou vysvětluje, že tam hodně diskutovali a vždy seděli po skupinkách zhruba šesti. Práce probíhala hlavně skupinově. A pak se přestěhoval a tady je to horrible.
Náhodou jsem se týden předtím bavila s německou přítelkyní, jejíž syn byl na výměnném studiu na Novém Zélandu a vrátil se nadšený – jak kreativním a svobodným způsobem tam probíhá vzdělávání. Mimochodem taky podnikají spoustu outdoorovýchaktivit -– čili vně krabice.
Chcípárna
Z návštěvy jsem se vrátila vysátá – ne „vyčerpaná“ jako po sportu, výletu nebo náročném dni plném aktivit – vysátá. Zde se hodí použít jediného termínu, jehož autorkou je moje kamarádka Zita a jejž považuji za dokonale vystihující realitu školní krabice a atmosféry v ní: CHCÍPÁRNA. Šedé zdi krabic jsou ideální pro šíření a udržování chcípárny, vzájemně si ji předávají žáci i pedagogové.
Můžou se v tomhle prostředí
rozvíjet lidi mentálně, emočně
fyzicky či duchovně?
Odpověď zní NE. A to mi tady nehraje.
