Když jsem Limě vděčná

Před pár dny jsem pocítila k Limě vděčnost, která trvá. Díky odpadkům, hluku, smogu, smradu, autům, betonu, dírám, prachu, mrtvým kuřatům a čenichajícím psům. Ne navzdory vám, ale díky vám jsem Limě vděčná.

Chodím na španělštinu do lepší čtvrti v Limě, kde jsou casina a nákupní centra a Starbucks. Lidi jsou tu hezky oblečení a koncentrují se tu “bohatí cizinci”. Já k nim patřím taky. Už třetí týden si kupuji kurzy na jazykové škole, ačkoli vím, že učitelé tam berou možná trochu víc než polovinu toho, co studenti zaplatí.

Honění

Když procvičujeme na hodině rozdíl mezi por a para (vám může být ukradený), můj lektor říká, že pracuje pro peníze, ne pro radost. Jde to poznat. Učí výborně a jeho metody mě inspirují. A v sekci “Meet our team” se dočteme, že Orlando je “nadšený a vášnivý” učitel španělštiny. Zodpovědný, ano. Nasazený, ano. Přátelský, ano. Nadšený a vášnivý pro učení španělštiny na instituci ne. Ale aby mohl žít „cómodamente„, potřebuje peníze, a honí se 40 hodin týdně. [i]

[i] 40 hodin týdně je fakt hodně, když učíte.

Já mám to štěstí, že jsem se do „cómodo“ života narodila. Takže místo peněz honím zážitky. Lítám a čekám, až mě do nosu cvrnkne smysl života. Myslím asi, že můžu všechno stihnout, zažít, dokázat a ještě se přitom nezapotit. Existuju, jako kdybych neměla na celý život jen čtyři tisíce týdnů.

Možná to znáte taky: máte svoje seznamy?

Když žijete task listama, nevybavíte si třeba, kdy jste naposledy viděli západ slunce. A když žijete bucket listama, uvědomíte si v devětadvaceti, že jste nikdy nedostali dárek na Valentýna (that would be me). FOMO [ii] vás brutálně pudí, abyste se pořád někam hnali. Máte pocit, že musíte vyždímat každou minutu.

[ii] FOMO = Fear of missing out

Ždímání

Minuty ždímete, ale nic z nich neteče. Procházíte se na krásném místě, ale to jakoby nestačí. Musíte využít čas na nahrání hlasovky. Anebo aspoň fotit – ostatní by to měli vidět taky. Případně měříte kroky – už je dosaženo desetitisícovky? Minutu jdete, pak už je to dlouho a zkontrolujete zprávy na WhatsAppu; pustíte si podcast nebo hudbu; mrknete na Google mapu, i když jste jen v parku. Číst si něco za chůze vám přijde trochu přehnané, ale i tak na to dojde, protože vám někdo píše. Odpovíte obratem a ještě se přitom hýbete – no není to life hack? Někdo vám doporučil zajímavý rozhovor, který si musíte pustit buď teď nebo nikdy, a lesem jdete s mobilem, aby se nevypnul display (nemáte totiž Youtube Premium.) Když už ten mobil držíte, tak už radši celou dobu, za chvíli stejně budete kontrolovat odbočku. A kapsa v batohu je moc daleko.

S ošklivými místy je to jednodušší: tam mají všechny tyto aktivity ještě větší opodstatnění a odpadá šimrání svědomí, že se nesoustředíte na okolí. Cílem je se nesoustředit. Proč byste civěli na přecpané eskalátory, když si mezitím můžete vyřídit korespondenci?

Takto ždímu minuty já. Kupodivu mě ale smysl ždímání ještě do nosu necvrnknul. Kvůli strachu, že mi něco unikne, míjím to podstatné.[iii]
A to nepracuju v korporátu. Nikdo a nic mě nedrží.

[iii] Francouzi říkají passer à côté – projít kolem (třeba příležitosti).

Praštil mě Heidegger

V rámci ždímání poslouchám cestou do školy Knižní klub Petra Sucháčka a před nosem si držím toaleťák pokapaný eukalyptovým olejem. Představuju si, že tak připravím svým plicím čistší vzduch, než může nabídnout silnice v Limě. Petr mi přes Spotify a bezdrátová sluchátka zprostředkovává z Brna do Limy napříč časem knihu Čtyři tisíce týdnů. Dám si tu práci a stáhnu si její audio verzi.

Pak jdu do školy s Burkemanem v uších. Už jsem přešla obří most a dál vdechuju vzduch se šedými mikročásticemi (eukalyptovou první pomoc s sebou tentokrát nemám). Zrovna mi do komfortní zóny skočí chlápek s turistickými cetkami a vybafne: „Which one do you prefer???“ Okamžitě nasazuju obranu v podobě ledového ignoru. Někdy v té chvíli mě do uší praští Heidegger. 

Jak to, že se vůbec děje svět? Není neuvěřitelný, že existuje něco, a ne nic?

To promluvil Heidegger ústy Burkemana v bezdrátových sluchátkách, když jsem šla po řvoucí ulici a chlápek mi vnucoval cetky. Burkeman to vyjádřil jako

How come the world is worlding all around? Isn’t it an almost incomprehensible miracle that there is something instead of nothing?

Další den jsem se vzbudila s touto myšlenkou. Opravdu – svět v Limě „worldoval“ už asi v 6 ráno, kdy se od sousedů ozýval dětský a dospělý křik. Nějak mi pomyšlení na to, že se kolem děje svět a že by se taky vůbec nemusel dít vlévá život do žil.

Praštěná Heideggerem jsem schopná být Limě vděčná.

Běhání jako adrenalin

Jak tak poslouchám Čtyři tisíce týdnů, mám pocit většího klidu. Začínám si uvědomovat, že za pár tisíc týdnů nestihnu skoro nic z nekončícího bucket listu. Soustředím se více na to, abych žila. A k životě v Limě patří hluk a špína.

Je super běhat po pobřeží nebo parkem, dýchat ne úplně zkažený vzduch a potkávat další běžce s Garminy. Ale já potřebuju změnit trasu, takže se tentokrát vydávám rovnou na jednu mega avenidu. Zdá se, že tím směrem je nějaký mokřad nebo co. Je mi to divné, ale těch modrých čtverečků je na mapě vedle sebe docela dost. Vydávám se prozkoumat terén.

Představte si ženoucí se náklaďáky, auta (spousta z nich polorozpadlá), busy, motorky, taxi a mototaxi. Plus výfuky a troubení, co mi aktivuje sympatikus. Čeká mě v tomto duchu 9 kilometrů tam.

Můžu se kdykoli otočit a vrátit se na malecón, ale já mám misi. Vidět, jak to vypadá „za humny“, a zjistit, jestli tam jsou opravdu někde mokřady.

Ovšem tohle není místo na běhání. Uřícená avenida mě vyplivla na jinou, kde běžím mezi hnijícími odpadky, psy proplétajícími se pytli, nohama pod auty (něco tam opravují) a zataženými tvářemi odrážejícími tu šedou atmosféru.

Ne, není to místo na běhání. Zastavuju se a jsem připravená to otočit. Dalšího psa před sebou už nedám. Je velký, nevím, jak se zachová, a vyhnout bych se mu mohla jedině skokem mezi řítící se auta.

Dobře, tak k mokřadu nedoběhnu. Hlavně že jsem naživu.

Tu se odněkud vynoří běžec. Nechápu, jaký další šílenec se sem vydal běhat. Dobře, dám mokřadům ještě šanci. Teď nebo nikdy – a nalepím se mu na paty. Proběhnu mu v závěsu kolem psů a v pořádku pokračuju k modrým čtverečkům na mapě.

I’m all out of fight

Čtverečky in question se na tom nepravděpodobném místě nacházejí. Později zjišťuji, že se jedná o chráněnou oblast známou jako Pantanos de Villa. Nicméně já ze své perspektivy vidím jen vysoký plot, jinak silnice vede pořád dál a je stejně hlučná a zaprášená. Kdybych na mapách.com neviděla jasný důkaz a před sebou neměla billboard s ptactvem, určitě bych si nějaké „přírodní rezervace“ nevšimla.

Anebo přece jen všimla.

Nad silnicí a mou hlavou se vznese obří hejno ptáků. Ten vjem je pro mě tak silný, že zastavím a uprostřed silnice fotím. Tenhle moment dokumentuji ne pro jeho objektivní krásu, ale pro pocit, který si chci pamatovat. Je mi jako kdybych poprvé viděla ptáka. To letící hejno mě dojímá díky hnusné silnici, na které se nacházím. Děkuji Limě za všechny její tváře.

Letící ptáci také ohlašují završený 9. kilometr, takže je čas se vrátit zpět. Na druhou polovinu běhu si dovoluji luxus: hudbu. Kdybych běžela pohodlně po pobřeží, spoustu písniček bych přeskočila jako ohrané. Ale na té avenidě mi všechny zní jako ty nejlepší. Při I’m all out of fight letím jako na droze a ani neřeším pouta, která jsem před chvílí minula. Nějak se mi nechtělo zastavovat a ověřovat si ten obraz: ale přísahám,

že jsem proběhla přímo kolem strážníka nastraženého před domem s poutama.

Vlastně to byla strážnice. Klepala, čekala a měla připravená pouta.

V koupelně si zpívám Potkal jsem tě po letech a podobné vypalovačky a cítím se naživu. Díky, Limo, že mi kromě západů slunce ukazuješ i své stíny.

Silnice jako meditace

Nenapadlo by mě, že do stavu nejvyšší koncentrace mě může uvést silnice. Ale na zdejší silnici dosahuji soustředěnějšího stavu, než při lecjaké meditaci.

Ne že bych dávala přednost řachotu a auťákům před lesem. Jenže třeba cesta k akvaduktu vede buď taxíkem, polem (kde můžou číhat psi), anebo pěšky přes silnici. A mně auta přijdou předvídatelnější, než psi. Nadechuju se tedy (zásoba vzduchu se bude hodit) a vyrážím na svou stezku silnicí. Jelikož tentokrát nejsem v Limě, ale Nazce, s chodníkem nemůžu počítat.

Ne abys na těch silnicích koukala do mobilu!

Varuje mě mamka, zrovna když ji při videohovoru přes ruch na ulici skoro neslyším. (Telefonovat za chůze můžu právě na jednom konkrétním úseku při pobřeží v Limě.) Ale stav nejvyšší koncentrace mi nedovoluje zabývat se čímkoli jiným, než striktně přítomným okamžikem. Soustředím se na bezpečné absolvování cesty po silnici, tu vpravo, tu vlevo, tu vprostřed. Díky, že je aspoň neděle – i když tady na dny odpočinku moc nehrají.

Sklízím plody přítomného okamžiku, ale za cenu vysokého energetického výdaje. Silniční stav nejvyšší koncentrace mě vyčerpává. Každý další náklaďák v duchu prosím, ať si odpustí zatroubení[iv] (chtít to po normálních autech by bylo nereálné). Není tu kde si odpočinout.[v] Dokud nejdu kolem zahradnictví: se květináči a květinami mně známými z dětství.

Tehdy jsem s našima

po zahradnictvích chodila

a k smrti se nudila.

Teď je pro mě zahradnictví

jako rajská zahrada.

[iv]  V lepší čtvrti v Limě, tam, kde jsou casina a Dunkin Donuts, mají na silnici ceduli: „Ruku pryč z klaksonu!“ Díky, limské autority, za potvrzení, že to troubení není jen můj zlý sen.

[v] #Zdravím Sítu a Aničku.