První dojmy z Limy

Před pár dny jsem přistála v Limě. Na imigračním oddělení mi snad přiklepli tříměsíční turistické vízum. Snad, protože v pase nemám ani razítko. Jelikož mě krajané ve facebookové skupině varovali, ať si pohlídám, kolik dnů mi úředníci dají, chtěla jsem si to ověřit.

A to vízum?

Zkouším to na úřednici, ale ta se nenechá oblomit. Mávne nevrle na počítač. Prý to je v systému, na tři měsíce. Nezbývá mi, než věřit, protože nemám brýle, abych na počítač dohlédla.

Mafalda

Hned jak se vyspím, začínám si všímat podobností mezi Limou a taiwanskou kulturou. Týká se to smogu, nehezkých budov a „roztomilostí“. Má hostitelka[i] mi prozrazuje, že miluje Hello Kitty. To když mi přidává deku (s Hello Kitty). Ale rozměr její lásky k Hello Kitty objevuji postupně, pokaždé, když v tom bytečku narazím na další věc s kočičkou. Zvláštní, protože o taiwanské kultuře jsme s netaiwanskými přáteli žertovali, že tam vládne mentalita Hello Kitty.

Podezření, že některé věci mi nepřipomínají Taiwan pro nic za nic, pojímám při večerní procházce. Brenda mi chce ukázat pamětihodnost v okolí a zavede mě ke komiksové holčičce z plastu. Mafalda. Samozřejmě ji neznám, ale při vyslovení Mafaldina jména si vzpomenu, že už jsem o ní slyšela od španělských kolegů. Tady je Mafalda asi celkem ikona, když je jí věnovaná lavička s výhledem na oceán.

Jak si s Brendou (mou hostitelkou) a Mafaldou děláme selfie, vracím flashbackem na Taiwan. Tam byly takové „roztomilé“ postavičky často highlightem výpravy. Aby se zabilo odpoledne, a jelikož v okolí nebylo nic jiného, jeli jsme se s kamarády podívat třeba na plastovou sochu Stitche. Co podívat – nejdůležitější bylo se vyfotit. Mí asijští kolegové nemohli uvěřit, že neznám Stitche. Mimochodem, Brenda měla včera se Stitchem tričko. Chodila dřív s Japoncem, tak možná odtud vítr vane. Ale proč potkávám v tričku se Stitchem i babičky na ulici, to mi hlava nebere.

[i] Bydlím tady přes Workaway. Užitečné, když chcete ušetřit za nájem a cestovat zároveň. 

Napoléon

Ráda bych poznala peruánskou kuchyni. Slyšela jsem na ni ódy. První večer se však ocitám v restauraci Napoléon Paris. Názvy jídel jsou v rámci autentičnosti ponechané francouzsky, a tak pomáhám místním s objednáním.

Cappuccino odpovídá francouzskému standardu (není dobré). Jak srkám to cappuccino s opadlou pěnou

– protože nám přinesli nejprve dezert a pak až slaný chod –

– takže na stole není místo, protože všichni čekáme na slané, abychom si mohli dát sladké, co už je na stole –

– a já si chci dát kafe až s dortem, jako můj otec –

uvažuju, že kvůli croissantu a croque-monsieru jsem nemusela do Peru.

Co jídlu chybí na kvalitě, není dohnáno na kvantitě, ale na kráse. Dezerty jsou přísně fotogenické. Brenda fotí a já taky, tohle musím poslat Norig.[ii]

[ii] Norig je moje francouzská přítelkyně. Miluje Francii a nesnáší Francouze.

Chaufa

Následující den mám ještě pořád chuť na peruánskou kuchyni. Ale nejprve mě čeká chaufa.

Sobotu trávíme v širší rodině. Je smutný den, protože Brendy tatínek je nemocen, a tak se rodina rozdělí. Většina jede na návštěvu na kliniku, Brenda a teta zůstávají v domě s dětmi a já s nimi. Ptají se mě, jestli znám místní specialitu chaufa. (Čti č.)

Neznám, proto se snažím co nejpřesněji napodobit výslovnost nového španělského slova. Do sešítku si ho nezapíšu jen proto, že ho v tu chvíli nemám po ruce. Nevadí, za chvíli chaufa ochutnám.

Ale dnes mi ještě peruánské jídlo není souzené. Tentokrát jdeme do čínského bistra, které znám z Taiwanu. (Zase Taiwan!) Než stihnu zjistit, co z nabídky neobsahuje maso (nebo kuře nebo rybu, což jako by tu byly samostatné kategorie), už se mě ze všech stran ptají, co si dám. Z Taiwanu vím, že jídlo bez masa ještě nemusí znamenat vegetariánské, jsem tedy na pozoru. Moje vnitřní nepohoda stoupá, když mi Brenda začne vysvětlovat, že z té polévky „kdyžtak můžu maso vyndat“. To vše za přítomnosti číšníka, který si podle mě nemůže myslet nic jiného, než

co je to za rozmazlenou gringa.

Svou španělštinou na úrovni prvního dne vysvětluji číšníkovi, proč chci vědět, která jídla jsou bez masa. „…Soy vegetariana…“ Reputaci jsem si asi nenapravila.

Kde nestačí španělština, napomůže čínština

Dávají mi čas na rozmyšlenou, než přijdou s prvním fastfoodovým jídlem. Napadne mě crazy nápad, který nicméně vyslovím nahlas:

Nemají menu v čínštině?

Myšlenka opodstatněná skutečností, že u každé kategorie jídel mají na meníčku čínské znaky, kterým na rozdíl od španělštiny rozumím. Je to přece čínské bistro! Internet nemám a anglická slovní zásoba Brendy nestačí. Ale můj nápad je smeten ze stolu s tím, že tam pracují jen Peruánci.

Nakonec dostávám své smažené nudle se zeleninou (co bylo v omáčce se, doufám, nikdy nedozvím). Porce je velká, takže mám dost času vymyslet, jak je to s tím chaufa. Peruánské chaufa není nic jiného, než čínské chǎofàn – smažená rýže. Těm bistrům, kde jej připravují, se v Peru říká chifa.

A co je čínsky chīfàn? Jíst.

Tentokrát navzdory Brendinu doporučení svoje jídlo nefotím. Gastronomické zážitky jsem už měla lepší. Zato si užívám svého nového lingvistického objevu, a žasnu nad tím, jak věci spolu souvisí.

Později se dozvídám, že vlna imigrantů z Číny do Peru byla významná. A došlo k takové kulturní fúzi, že večeře v chifan je nabízená na mých kurzech španěltšiny v rámci poznávání místní kultury.

Chicharrón

Třetí den už na peruánskou kuchyni chuť nemám – a může za to chicharrón. Pokud jste si chicharrón rozklikli, možná nevidíte, v čem je problém. A jestli jste jako můj holandský spolužák na španělštině, který s jiskrou v oku opakuje „mucha carne“[iii], tak chicharrón nejspíš oceníte.

[iii] Mucha carne = hodně masa. Ve španělštině to zní celkem vtipně, obzvlášť, když jste na úrovni A0 a nic moc jiného říct neumíte. To pak „mucha carne“ pěkně vynikne.

Já mám s chicharrónem několik problémů:

• jsou to škvarky
• z vepřového
• s cibulí
• a hlavně – je to SNÍDANĚ. Servíruje se ke kávě.

Pardón, ale jak si můžete dát ke kávičce něco jako chicharrón?

Brenda mi chtěla chicharrónem udělat reklamu na kuchyni v Peru – její je to oblíbená snídaně. Mě přešla chuť, a to jsem ještě nic neochutnala. Následující den se mi ale peruánská kuchyně pomstí.

Pomsta: Picarones

V pondělí večer už jsem peruánské kuchyni neunikla.

Brenda mě vzala na místní tržnici (miluju místní trhy, ať jsou kdekoli). Místečko tam má i krejčová, opravuje oděvy i na počkání. Zrovna v sekci, kde visí samá kuřata, Brenda potká známou, takže se tam zasekneme. Chtěla bych pryč, třeba do sekce s obřími banány, ale Brenda mě zase chce představit. Musím obraz a zápach kuřat odfiltrovat.

Naše návštěva trhu bude zakončena nákupem picarones. Brenda mi několikrát naznačuje, že to bude večeře pro mě. Dělám, že nerozumím, a říkám si, že se to nějak vyvrbí. Třeba se z toho vyvléknu, když řeknu, že radši večeřím něco slaného, a dám si svůj chleba s avokádem. Jenže pro Brendu jsou picarones gurmánským vrcholem, a nemůže dopustit, abych o takovou delikatesu přišla.

Víc těsta, nebo tuku?

Picarones jsou smažené koblihy z batátů. Když říkám smažené, myslím tím nasáklé tukem. A medem.

Zážitek z picarones mám kompletní, tedy včetně fáze přípravy. V tomto případě bych byla radši, kdyby nastala jedna ze dvou variant:

1. Buď bych nebyla svědkem toho, jak paní u pojízdného stánku na ulici hází kousky těsta do moře oleje. Pak bych kousek picaronu ochutnala.
2. Nebo bych se ráda dívala, jak bílá hmota nasakuje tuk a mění se v picarones. Pak bych ale nemusela pozřít ani kousek picaronu.

Ale peruánská kuchyně mi asi chtěla říct

Tady jsem, ty gringa!

A tak jsem musela ochutnat picarones. Nepomohl mi ani chleba s avokádem ani výmluva, že jím radši slané. V picarones není maso, a Brenda ví, že můžu. Návrh, že si jen kousek uždibnu, mi neprošel.

Přežila jsem a picarones byly dobrý. Bylo mi jasné, že v tu chvíli šlo o víc, než mé stravovací návyky. Myslím, že Brenda čekala na můj „verdikt“ se zatajeným dechem. Když ze mě vypadlo „Muy rico!“[iv], reagovala, jako by ty picarones sama smažila. Hned volala na manžela, že mi to chutná! Na druhý picarone už ale říkám „ne díky“. Přeci jen mám svoje stravovací návyky.

[iv] ChatGPT mi řekl, že tuhle frázi používají Peruánci hodně často. Je to tak – znamená zhruba „Vynikající!“

Inca Kola

Od té doby, co jsem Limu spatřila za denního světla, na mě z různých stran bafá žlutozelená tekutina. Už druhý den mého pobytu zde (odpovídající zážitku s chaufa) ve mně skoro neonově zářící nápoje zanechávají takový dojem, že o nich referuju kamarádce v hlasovce.

O týden později, kdy píšu tento text, už vím, že žlutozelená tekutina má vlastní jméno: Inca Kola.

Inca Kola vypadá jako jar. Já tuto kamufláž prohlédnu, protože Inca Kolu zažívám přímo v terénu: když ji lidi pijou. Můj spolužák na španělštině Vojta (ano, jsme z pěti studentů dva Češi) ovšem neonu v plastu málem naletěl. V Airbnb, kde byla flaška Inca Koly na pultu, po ní chňapnul, že umyje nádobí. Znesvěcení Inca Koly zabránil jeho přítel, když ho upozornil, že to není jar.

Historku s jarem mi Vojta svěřuje, když máme o přestávce ve škole ochutnávku místních specialit. (Ochutnávka čínského chaufa už byla v úterý.) Jestli kromě banánů a dračího ovoce ještě něco bezpečně poznám, je to právě Inca Kola. Však už se pár dní o ni intenzivně zajímám. Jen tak konverzačně plácnu, že to je „jak jar“. Čekám maximálně souhlasné pokývnutí, ale Vojta mě svou historkou z praxe odzbrojí.

Zažívám moment, kdy jsou společné kulturní kódy opravdovým osvěžením.

Unikla jsem o fous

Inca Kola mě nepřestává fascinovat. Tedy hlavně jak to může někdo pít. Fotím si ji na trhu (tam, kde visí ta kuřata a smaží se picarones) a fotím ji v marketu (tam, kde jsou regály Coca Coly). Zářivá Kola Inků stírá hranici mezi tradicí a komercí. Nachází se všude. 

Jednou jsme s rodinkou v obchodním centru k nerozeznání od těch našich. Každý svým tempem propláme supermarketem: Chris rychle, Brenda pomalu (myslím, že se jí tam líbí) a já středně (zasekla jsem se u regálu s pantoflemi a prožívám rozhodovací paralýzu).

Chris neodolá a bere dvě flašky. Fanty. Hned vedle Fanty je Inca Kola a Brenda se toho chytí:

Vezmeme flašku? Adéle se líbí, pořád ji fotí…

Zatrne ve mně. Tohle do mě nedostanete! Musím zakročit. Už nevím přesně, jak se mi podaří odvrátit nebezpečí, ale určitě to souvisí s verbálními a neverbálními projevy, které jsem dosud směrem k Inca Kole měla. Chris pochopí – ochutnat Inca Kolu nechci.

BONUS: Jak jsem lezla dvířky pro psa

Byteček v Limě, kde momentálně přebývám, je malinký. Má dva otvory, které mě spojují s okolím.

Prvním je okno v mém pokojíčku, díky kterému mám hudbu ze všech okolních klubů v přímém přenosu, hlavně když chci spát.

Druhým je terasa nebo balkón, kam chodí kakat Ila, rodinný psí mazlíček, a odkud se rozprostírá výhled na Limu zahalenou smogem.

Právě na balkóně jsem si chtěla v pátek ráno zacvičit. Nejprve jsem se zapřela a sebrala převeliké hovno (velikost Ily bych přirovnala k menšímu teleti), protože by mi u cvičení překáželo. Pak jsem čekala na svou trenérku z El Salvadoru, až se připojí a my začneme s workoutem. Jenže kvůli zmatení časových zón jsme se v čase nepotkaly.

No nic, tak jdu, třeba si ještě stihnu zaběhat.

Jenže dveře na terasu jsou z mé strany zapečetěné. Nejprve se domnívám, že jen musím víc zabrat, postupně mi ale dochází, že se asi fakt zamkly. Přeci jen mají místo kliky kouli.

Je brzy ráno a Brenda ještě spí.

Jak se tedy dostanu zpátky do bytu?

Naštěstí má Ila svůj vlastní life hack, když potřebuje vyjít ven vykonat svou potřebu. Vlastní dvířka ve dveřích.

Dvířka změřím pohledem. Ila je veliká, to by mohlo projít…

A opravdu – udělám žížalu a otvorem se protáhnu. Mám za sebou už druhý úspěch dne (po sebraném hovně).

Žlutá tekutina

Když zevnitř znovu otevřu dveře na terasu, abych odnesla karimatku, mám před sebou další zkoušku: karimatka je mokrá, protože na balkóně se najednou odněkud vynořila žlutá tekutina. Uprostřed terasy je taková díra, a mám podezření, že tekutina přišla odtud. Ať vytekla z díry nebo to tam stihla zalít Ila, vím, co je ta žlutá tekutina. Není to ani voda ani Inca Kola.

A dost – nebudu tu místo běhání umývat z karimatky čůrání.

Znechuceně podložku přehodím přes balkon a rázem na ni zapomenu. O dva dny později mi Brenda říká, že jsem předevčírem nechala venku jógamatku. No jo – vybaví se mi celá historka s dvířky pro psa i hovnem a žlutou tekutinou. Brenda si může smíchy vykašlat plíce. A já mám úkol na neděli: z karimatky umýt čůranky.

Así es. Tak to je.