Obsah
Španělská škola Peruwayna nabízí kromě ochutnávek Chaufa nebo Inca Koly také různé výlety. Nemůžu se dočkat, až z Limy vypadnu, okamžitě se tedy zapisuju na full-day trip v sobotu. Ještě si pod jmény Huacachina a Ica nic nepředstavuji – hlavně když vypadnu z Limy. Mé nadšení stoupá s každou další ódou na lagunu Huacachinu od spolužáků-turistů.
Trochu mě zarazí čas začátku – 3:30 ráno. Asi proto jsme se na full-day trip zapsaly celkem dvě. Přidá se k nám koordinátorka z Peruwayny Korina, z naší školy tedy jedeme tři ženy. Zbytek zájezdu budou tvořit místní, díky tomu je prý cena „tak nízká“. (Vojta sice říká, že našel zájezd do Huacachiny o polovinu levnější, ale mě to nezajímá. Chci vypadnout z Limy hned, ne někdy příště.) Těším se, že prožiju autentický výlet s místními. Přání se mi vyplní.
Domluva
Pro Peruwaynu jsem se vlastně rozhodla na základě skvělé komunikace z jejich strany. Na maily odpovídali tak rychle a přátelsky, až jsem byla přesvědčená, že Korina je chatbot. [i] Setkání s ní naživo mi udělalo radost a v dotazníku spokojenosti na konci týdne jsem v kolonce „Je nějaký staff member, kterému byste chtěli speciálně poděkovat?“ zaškrtla právě její jméno.
Korina je tedy velmi zběhlá v jasné komunikaci, a podle toho taky vypadá domlouvání sobotního výletu. Odehrává se v následujícíh krocích.
[i] U cocktailu v Huacachině mi Korina svěřuje, že ChatGPT samozřejmě používá. Při těch kvantech mailů není vůbec divu.
Krok č. 1 – osobní briefing
Ve středu po vyučování za mnou Korina neváhá přijít do třídy, abychom osobně probraly detaily výletu do Icy. Všechno zní parádně, akorát tedy cena zahrnuje také „lahev vína pro oslavence“, což se nikoho z nás netýká, a „živou afro-peruánskou hudbu“, která je ale subject to availability. Zato nezahrnuje turistickou daň a „sáňkování po dunách“ (kvůli kterému tam všichni jezdí).
Z briefingu odcházím nadšená, protože stejně poslouchám jen napůl ucha. Těším do Huacachiny, je to prý oáza v poušti, a až vypadnu z Limy.
Krok č. 2 – potvrzovací e-mail
Aby bylo vše jasné, pošle Korina ještě ve čtvrtek přes den perfektně strukturovaný potvrzovací e-mail. Obsahuje všechny informace, které jsme si říkaly při briefingu, plus nějaké navíc. Například nás během full-day tripu bude čekat také „tombola a zábava“. (Tyto dva pojmy vystihují ducha, ve kterém zájezd probíhal. Ale nevšimla jsem si žádné tomboly a průvodce, který se v buse ptá do mikrofonu, co jsme si zapamatovali z plavby lodí, mě nepobavil.)
Nechybí ani barevně zvýrazněný čas odjezdu busu a nějaké ty emoji.
Krok č. 3 – whatsappová skupina
Abychom se ještě lépe domluvily, založila Korina v pátek večer před odjezdem whatsappovou skupinu. To abychom byly up-to-date. Jak se ukázalo, být up-to-date bylo třeba, ale ani whatsappová skupina to nezaručila.
Jsme s Korinou domluvené, že mě ve 3:40 ráno vyzvedne taxíkem, a společně se dostavíme na místo srazu zájezdu. Mám proto v plánu jít si lehnout kolem sedmé. Pokud bych se ale byla svého plánu držela, asi bych o celý výlet přišla. V půl deváté večer totiž nastávají změny.
Korina posílá na WhatsApp hlasovou zprávu, že podle cestovky (s níž právě hovořila) bude v sobotu nad ránem pravděpodobně hustý provoz. Čas odjezdu tedy změnili na o něco dříve. Taxík pro nás přijede kolem půl čtvrté. Ale „bylo by great“, kdybychom byly nachystané chvilku před půl. Ve 20:49 posílám finální palec nahoru a s „buenas noches“ vypínám internet. Nařizuju si budíka na 3:20 (vše je nachystané, jen to popadnout a vyjít z bytu). Jdu spát.
Za minutu mi to nedá (stejně venku řinčí hudba) a budík radši nastavím na 3:15. Pak už za poslechu provozu (zdá se, že v Limě je hustý kdykoli) usnu.
Krok č. 4 – změna
Ve 23 hodin se věci dají teprve do pohybu. Korina posílá do WhatsAppu podrobnou zprávu o změně plánu. Oproti předchozímu „earlier“ budeme odjíždět „very early“, kolem 3:15. Zpráva obsahuje vše potřebné a mnohem více, včetně SPZ taxíka, z jakého směru pojede a pořadí, v němž nás vyzvedne. (Já jsem na řadě první, takže má taxikář smůlu, protože spím a nic nevím.) Nechybí ani fota auta (jedno ze strany a jedno zpředu), celé jméno řidiče a jeho ID.
Jak říkám, informace jsou kompletní. Možná, abychom se nebály a v klidu spaly? To nemusí mít Korina strach. Já sice nespím v klidu (pořád řinčí hudba z klubů), ale spím. Spala bych, i kdyby nám sama Korina ve 20:35 nekladla na srdce, ať si jdeme brzy lehnout.
Krok č. 5 – nepřijatý hovor
Ve 3 hodiny ráno se mi pokouší Korina volat, ale já ve sladkém nevědomí pořád ještě spím. Uslyší ode mě až ve 3:15, kdy mi zazvoní budík.
Krok č. 6 – probuzení s taxi
Ale to už pár minut stojí před domem taxík. Konsternovaně přelétnu všechny změny, které se po dobu mého spánku udály, a volám Korině zpátky. Ta mezitím píše další zprávy do skupiny i mně, a k tomu mi stihne přeposlat fotku dveří našeho domu, kterou pořídil řidič čekající venku.
Nedá se nic dělat, řidič musí počkat. Do taxíku stejně nastupuji podle původního plánu – kolem půl čtvrté. A nic zásadního se neděje. Jen mě průběh událostí fascinuje.
Coffee bonding
Že dívka, kterou jedeme s taxikářem (jehož ID mám v mobilu, aniž bych o to stála) vyzvednout v pořadí druhou, pochází z Německa, vím už samozřejmě dávno předem. Je mi sympatická tím, že ve 3:35 nad ránem
- netlačí na small talk
- a zároveň je příjemná.
Když z taxíku zaplujeme rovnou do busu cestovky, s omluvou se zaboří do sedadla vedle, nasadí sluchátka a spí. (To ještě netuším, že se právě započalo celodenní sezení.) Její spánek několikrát přeruší okolnosti jako
- přesun z předního sedadla na jiné, protože na prázdných sedadlech vpředu sedět nesmíme;
- kolující prezenční listina, kterou bych za ni ráda vyplnila, ale neznám její číslo pasu ani datum narození;
- výběr turistické daně v hotovosti;
- a konečně výběr poplatku za bobování v dunách.
Doopravdy se sblížíme, až když vystoupíme z busu a sedneme si do lodi. Anna-Maria totiž několikrát toužebně zmíní, že před svou ranní kávou toho moc nenamluví. Na to já jsem zase připravená. Na rozdíl od ní, cestující s batůžečkem velikosti ledvinky, mám s sebou celou krosnu. Tu stejnou krosnu, s níž jsem se před rokem stěhovala do Turecka a do Francie. Kromě
- sendvičů s avokádem (na ty ještě dojde),
- krekrů a jogurtu
- a malého mikrofonu (kdyby náhodou)
mám s sebou taky hrnek kávy. Ani já se nechci bez své ranní kávy obejít. A v poušti člověk nikdy neví.
Prozatím jsme ale na lodi, pozorujeme lachtany a Anna-Maria upřímně odolává nabídce se mojí kávy napít. Ale tváří v tvář sójovému mléku se vzdává, a my si vychutnáváme první ranní kávu spolu. Tento moment A-M později nazve coffee bonding.
Na jedné vlně
I v Peru mě několikrát napadlo, „jestli jsem letadlo“ já, nebo ostatní. To když se spolužáci ptají „So where are you headed next?“, protože většina z nich jsou turisté, co si vzali pár měsíců volna v zaměstnání, a nyní jedou svůj South American trip. Já ale nikam nesměřuju, já prostě chci být v Peru. Vojta myslel, že jsem manželka či dcera diplomata, protože „Proč by se jinak Češka učila v Peru španělsky?“ (Sám manželem diplomata v Peru je.) A při pohovoru v jazykovce, kde budu zase učit anglicky, se dozvídám, že většina lektorů zůstává tři měsíce a pak pokračují dále.
V Česku „nemám stání“ a tady je zase zvláštní, že se hnedka nebalím.
Hlava se mě zase ptá:
Nejsi zoufalá, když nemáš ani práci ani vztah ani penzijní připojištění? Kam směřuju kariéru a proč jsem vůbec v Peru?
A pak přijde Anna-Maria a chce své ranní kafe, stejně jako já, a co víc, se sójovým mlékem. Je jí 29. Singl cestuje po Peru. Ve Skotsku pracuje pro firmu, ale už chce změnu. Taky nejí maso, chce se učit čínsky a byla týden na Taiwanu. Když se bavím s ní, zoufale se necítím.
Potkat v Peru duši,
co si taky krekry
do jogurtu máčí –
to je mega osvěžující.
Adéla jde na procházku
Program autentického zájezdu s místní cestovkou do oázy v poušti byl následující:
- Sezení v buse
- Sezení na lodi (viděli jsme lachtany a penguíny)
- Sezení na snídani
- Sezení v buse
- Procházka po laguně (asi 10 minut)
- Sezení na koktejlu ve velmi turistické Huacachině
- Sezení v buse
- Sezení na ochutnávce “vína”, které chutná jako přeslazená medovina
- Sezení na obědě v restauraci hned vedle té ochutnávky vína
A ještě mnoho sezení. (Bez přestávky.) Já se chci ale zastavit u onoho sezení na obědě v restauraci. Právě tam přetekl můj pohárek trpělivosti.
Vstávala jsem ve 3:15 ráno, teď je 14:00 odpoledne a kdybych měla Garminy, naměřily by mi maximálně kilometr chůze (když počítám odbočky na záchod a chodbičku v buse).
Takže se jdu projít, vážení.
Kde si sním avokádové sendviče?
Chci si sníst v klidu své avokádové sendviče, nejlépe někde v přírodě. Hlavně pryč z té restaurace. (Že má cestovka s restaurací dohodu, bije do očí. Lifrují jim tam zájezdy, jako je ten náš. I toto patří k autentickým výletům s místními.)
Svým společnicím popřeju dobré chuti (když vidím hory masa a cibuli, sama tomu nevěřím) a vyrážím do ulic. V tu chvíli učiním zpětně zcela nelogický krok: vypnu si data.
Pro jistotu si uložím polohu restaurace, kde parkuje i náš bus, a dám se doprava. (Vlevo končí silnice.)
Zírám na okolí, ve kterém sídlí restaurace, kde se turisti cpou cibulí.
Zkusím vám to místo přiblížit:
- Prach
- Špína
- Hluk
- Pojízdné kraksny
- Žár
- Písek na obzoru
- Muži míchající cement v hicu
- Pouliční psi
- Proděravělé barabizny
- “Nic”
- Dívka, která se mě ptá, co hledám
Já naivně odpovídám, že “castello”, zámek, protože na Mapách Cézet to tak vypadá. Ale ani při své naivitě si na tom místě nic jako “zámek” neumím představit. Dívka taky nechápe, o čem mluvím. Radši s ní ani moc neinteraguju, protože se bojím, aby mě nechtěla obalamutit.
Že máme nějakou potřebu poznáme až v momentě, kdy se nenaplňuje. To jsme si říkali na kurzu nenásilné komunikace. Zatímco se proplétám mezi psy, auty a pracujícími muži, zaznamenám potřebu cítit se bezpečně.
V batohu mám pořád své avokádové sendviče. Je mi zároveň jasné, že tady žádné vhodné místo na piknik nenajdu. Rozhodnu se najít aspoň benzínku (tam by mohl být stín a žádní psi). Se zatajeným dechem se vracím zpět z hliněné cesty na silnici, a vždycky, když se vynoří nějací psi, snažím se vyzařovat klidnou energii. A učinit se neviditelnou.
Jsi Adéla?
Ale neviditelná nejsem.
I kdyby náhodou celá ves nezpozorovala, že se tu prochází gringa, prozradil by mě stejně můj opalovací krém. A ještě ledvinka a krosnička a vůbec všechno ze mě křičí na celou vesnici:
Gringa!!!
Někteří pokřikují zase na mě. Příležitostné hvízdání a troubení samozřejmě ignoruji, zatímco si klestím cestu mezi psy. Už se vidím u benzínky, když ke mně dolehne z motorky:
Adéla? Jsi Adéla?
Jsem, tedy se otočím. Muže na motorce vidím poprvé a on mě asi taky. Moje pověst procházející se gringy mě ale zjevně předešla. To bylo tak:
- Odešla jsem z restaurace a vypla si data.
- Anna-Maria odešla chvilku po mně a šla si na ulici koupit pití.
- Místní v obchodě oznámili Anně-Marii, že viděly její kamarádku. (Jak rychle si lidé dají 1 + 1 dohromady: vidí odděleně dvě gringy a hned je jim jasné, že to musí být kamarádky!)
- Také na ni apelovali, že je to tu nebezpečné a kamarádka by se měla vrátit.
- Anna-Maria znejistěla a napsala mi na WhatsApp.
- Já měla vyplá data a zrovna se proplétala mezi psy.
- Anna-Maria se mi pokusila zavolat, ale já měla vyplá data. Vyděsila se, protože slyšela vyzvánění, ale žádnou odpověď. Hlavou jí proběhly černé scénáře podpořené až vyvolané obavami místních sámošce.
- Byl vybrán jeden důvěryhodný chalan, který se mě na své motorce vydal do divočiny hledat. Tomu bylo také svěřeno moje jméno.
- Chalan na motorce mě našel, zastavil a snažil se mi vysvětlit, že se nemám procházet venku sama a že mě kamarádka hledá.
- Pochopila jsem a slíbila, že se vrátím. Nicméně na motorku jsem s ním nesedla, přestože mě oslovil Adéla.
Ruka
Předpokládám, že muže na motorce vyslal někdo z cestovky. Ale ne, naši průvodci asi ještě dojídají v restauraci. Za moment se mám dozvědět, že posla na motorce vyslali lidé ze sámošky. Koupím si u nich bublinkatou vodu, sním své avokádové sendviče a několikrát poděkuju za dojemnou podporu.
Ale předtím mě čeká ještě krátká zástava srdce.
Svého potenciálního zachránce tedy pouštím na motorce zpět, odkud přijel. Je ve mně malá dušička a hned zapínám data. Od Anny-Marie mě čeká pošta:
Adela
Its dangerous
Come back please
The locals just told me they have seen you and you should better come back
Ohlašuju Anně-Marii, že budu hned zpátky. Pádím po hlavní a pokřikující hlasy ignoruju do té míry, že je vůbec neslyším. Současně si vizualizuju anděly strážné. Kousek od restaurace se užuž raduju, že jsem se vrátila v pořádku. Vtom mi na rameni zezadu přistane ruka.
Kdybych měla víc než vteřinu, pomyslela bych si tak a teď jsem v prdeli. Ale na tu vteřinu se mi akorát stihne zastavit srdce.
To se mi vrátila karma za vypnutá data – byla to Anna-Maria. Prý na mě volali přes silnici ze sámošky. Zrovna jsem si asi představovala anděla, takže jsem je neslyšela.
Příště si snad zapnu data.
Kaffeefahrt
Výlet, od kterého jsem čekala pohádkovou lagunu a procházku po poušti, byl spíše sérií sezení, ochutnávání, nakupování a nějaké té zábavy v dunách (kterou jsem vynechala). Zdá se, že místní se rychle dokážou vžít do představy tohoto typu tripu, a stačí k tomu pár slov mého vyprávění. To je pro mě znamení, že nebyl ojedinělý.
V Německu mají pro takové organizované prodejní „cestování“ pojem: Kaffeefahrt. Především důvěřivým důchodcům slíbí zábavný zájezd, a místo toho je tahají po kavárnách a prodávají zbytečnosti. O tuto zajímavost se se mnou dělí Anna-Maria cestou zpátky do Limy. Na celý bus se smějeme, hodnotíme různé kultury, drbeme jejich příslušníky a zamotáváme se do stereotypů. Zbytek odpočívá po náročném dni, svačí nebo spí.
Ale tuleni, tučňáci a mystická kresba svícnu na útesu se mi na výletě líbily. I laguna Huacachina je nádherné místo, taková „typická“ oáza, kterou vám vykreslí představivost, i kdybyste nikdy žádnou naživo neviděli. Škoda jen, že je kromě palem dnes taky posetá obchody a bary pro turisty. Pokud se ocitnete někdy v Limě, klidně se do Huacachiny vydejte. Jen ne s cestovkou, která vám v ceně slibuje láhev vína pro oslavence.
Vinárna
Asi v 17 hodin se náš bus zastaví naposled (pak až za 3 hodiny v Limě). To místo bych přirovnala k dálničnímu odpočívadlu. Na evropských odpočívadlech můžeme pořídit třeba předražené bagety a využít záchody.
Ovšem odpočívadlo zde není jen tak ledajaké. Taky to oficiálně není odpočívadlo, ale „vinárna“. Její návštěva tvoří součást programu výletu – takže jsme si za ni také zaplatili. Vinárna u dálnice poskytuje:
- shoty sladké tekutiny: asi jako všude, kde vám chtějí něco prodat (není na nich nic zvláštního)
- placené záchody: vystojíte frontu ––– zaplatíte ––– paní vám podá příděl toaleťáku ––– vykonáte potřebu za dveřmi, z nichž vám kouká vestoje hlava ––– pán po vás spláchne kýblem, když jste hotovi (––– takže na nic většího nemáte odvahu)
- pětilitrové lahve „vína“, z nichž jedno se jmenuje Borgoña (Francouze by poléval pot)
- kanystry „vína“ k nerozeznání od těch na benzín
- žoviální hudbu pravděpodobně povzbuzující k nákupu
- obří slaměnou podobiznu černocha v nadlidské velikosti (možná souvisí s tou „živou afro-peruánskou hudbou“)
Zde strávíme asi 20 minut. Po dnešní zkušenosti už se nejdu projít. Aspoň ne daleko – chodím tam a zpátky na sto metrů a nespouštím z očí autobus. Na té mé trase je to „vinárnami“ poseté. Ve všech číhají stejné gigantické lahve a kanystry.
Jste krásné, ale jste prázdné,
řekla bych jim, kdybych byla Malý Princ.
Ale ta naše vinárna je pro mne víc, než vy všechny dohromady, protože to s ní má naše cestovka dohodu. Protože právě v ní stojí slaměný černoch. Protože její hudba mi hrála k čůrání, i její reproduktory, i její muzikanti. Protože je to naše vinárna. Ta, jíž máme udělat tržbu.
