Cukr (a kuře)

Obsah

Jako Inca Kola, i cukr hraje zásadní roli v životě Limy. Inca Kola je spíš jednou z mnoha podob, které na sebe cukr v Peru bere.

Dezerty – postres – se tu konzumují ne po večeři, ale k večeři. „Postre“ mám zapsané na začátku slovníčku z úplně prvních dnů, kdy jsem se španělsky učila „v ulici“. „Dobrou chuť“ jsem ještě říct neuměla, ale postre už jsem měla zmáknuté. Mělo mě to trknout hned – ve zdejší kultuře je důležitý dezert.

Nečekejte tentokrát žádné „fáze“. Všechny podoby cukru – čisté i modifikované, očividné i skryté – tu existují současně.

Lžička versus lžíce

Jsem zvyklá, že člověk buď kávu sladí, nebo ne. U lidí sladících kávu jsem viděla tyto varianty:

jedna lžička
dvě lžičky (někdy doprovázené špatným svědomím)
jedna až dvě kostičky
jedna až dvě dávky “papírového cukříku” (odpovídající lžičkám)
půlku dávky “papírového cukříku” (u kolegyně na recepci ve Francii, která milovala sladké a zároveň vynikala schopností zapřít samu sebe)

Nikdy jsem neviděla lidi sypající cukr do kávy po lžících. Peru mi rozšířilo obzory. Tady se sladí jednou až dvěma polévkovými lžícemi.

Poznámka: Tady by diskuse o tom, co je polévková, čajová či dezertní lžíce nebo lžička byla teprv zajímavá.

Čerstvý džus

„Jugo fresco“ mi ChatGPT navrhl v první dávce slovní zásoby pro objednání v restauraci. Čerstvý džus se tu těší zvláštní pozornosti. Jsou tu speciální stánky až obchody s čerstvými džusy. Na trzích je nahlas vychvalují nejen stánkaři, ale i samy reproduktory. Kromě toho mi na místní džusy pěje ódy i známá z Česka.

Při všem tom hajpu kolem džusu je načase jeden vyzkoušet, a navíc na mě pere slunce v pouštní Nazce. Stánků s džusem je tu hodně. Vidím čerstvé jahody, borůvky, banány a piñy. Vedle stojí smoothie mixéry. Ani mě nenapadne nevěřit.

Ale za chviličku už svým očím nevěřím. Sleduji, jak žena na povel šéfa hází do mixéru jahody, borůvky, slazené kondenzované mléko, dvě vrchovaté lžíce cukru a další mléko. Někdy mezi druhou lžící a mlékem mi docvakne, že tenhle koktejl bude pro mě. Napadne mě jen namítnout, že nechci leche. Zákaznice u stánku asi soucítí s hrůzou v mých očích, neboť se džusu ujme.

Dávám džusu ještě šanci. Zopakuji (poněkolikáté – šéfa stánku nezajímá nějaká gringa), že chci borůvky a jahody. Než se vzpamatuji, už jsou v mixéru borůvky, jahody, sladké kondenzované mléko a cukr. Zákazník „na baru“ (hned vedle té zákaznice, které se zželelo mého džusu) mě, na rozdíl od šéfa, chápe už od začátku.

Chce jen borůvky a jahody, chápeš? Nic víc!

Jelikož těm dvěma nevydařeným pokusům předcházely další dohady a čekání (přání za mě musel zvýšeným hlasem tlumočit šéfovi ten zákazník, co vyslovil i mé přání poslední), odcházím. Bez džusu a placení. Šéfovi stánku je kupodivu jedno, že přišel o kšeft. Neverbálně se shodneme, že to je pro všechny nejlepší řešení.

Chleba

Prošla jsem všechny chleby na trhu, kde se na obalu nachází složení. Všude figuruje azúcar.

Ne že by čtení složení pečiva bylo součástí nějaké mé antropologické mise tady. Ani nepočítám, kolikrát objevím slovo azúcar v jakém obchodě. Žene mě potřeba: dát si normální chleba. Takový, který nechutná jak buchta.

Když říkám „všechny chleby na trhu“, berte mě s rezervou, ale ne zas tolik. Na trhu se tu dá najít leccos, i chleba bez cukru. Ale musíte vědět, kam jít. Já mluvím o menších až středních supermarketech, sámoškách a pouličních krámcích. Ty mají sortiment vždy stejný. A na chleba bez cukru mezi tím zbožím nenarazím.

Jednou jsem si v drahé zdravé bio výživě v lepší čtvrti v Limě koupila takové bochánky. Ve složení nebyl cukr. Žel těsto bylo vyrobené ze sladkých brambor. Že jsou příbuznější buchtičám, než houstičkám jsem zjistila, až když jsem z nich udělala sendviče. K avokádu se solí se opravdu nehodí.

S chlebem mě zachraňuje Francie (sice Francouzi neumí cappuccino, ale to ostatní ano). „Francouzskou houstičku“ najdete v každém snídaňovém vozíku a nechutná po cukru. Vyplývá mi z toho poučení:

radši nekoukat na složení.

Bílý jogurt

Na jogurt nedám dopustit. Kvůli skyru můžu klidně zmeškat bus. Jogurty dlabu v Národním. A v Lidlu čelívám rozhodnutí: koupit skyr, jogurt, nebo odolat?

V Peru Lidl není, takže odpadá část pokušení. Nicméně na jogurt mám chuť furt. Ale tu chuť očekávám neutrální až kyselou. Namáčím si totiž do jogurtu občas bagetu. (Francouzi, kteří byli svědky tohoto barbarství, si asi pomysleli, že „na Sibiři“ máme divné zvyky.)

„Čistý“ bílý jogurt mě tu několikrát převezl. Poprvé jsem si koupila kelímek bílého řeckého jogurtu, ze kterého se vyklubala totální sladkost. Podruhé jsem si ho chtěla dát k bagetě, ale hodil se akorát na dezert. Potřetí jsem si dávala speciální pozor. Ujistila jsem se, že na kelímku vidím jasně a tučně sin azúcar. Vzala jsem ho půl kila – cesta busem byla dlouhá. Chutnal jako cecek.

Tajemství cukru v jogurtu bez cukru

Při tomto třetím selhání mě zase jednou napadlo, jestli nejsem letadlo. Ale nejsem – na kelímku zřetelně stálo sin azúcar. Ve složení žádný cukr taky není.

Tak proč je kurňa sladký?

Uniklo mi klíčové slovo añadido – přidaný. Produkt bez přidaného cukru, jak mi místní objasní, znamená, že je slazený stévií.

A proč ani stévii nenajdu mezi ingrediencemi? Skrývá se pod slovem saborizante. Cukr tu prostě číhá leckde.

Zato skyr mi v Limě prokazuje službu: je stoprocentně bez cukru.

And now for something completely different.

Pár slov o kuřeti = pollo

Naučme se raději hned to slovo – pollo (čti pojo). Mě dostihlo hned v autě cestou z letiště.

Kuřeti v Limě neuniknete, protože taky číhá všude. Nejčastěji v těchto podobách:

visící vcelku a v řadách na každém trhu
v sendviči
v pollerii – jako z pizzy vznikla pizzeria, z polla vznikla polleria; je to tady ikona
ve vejcích (absolutně základní potravina doma i vně)
kdákající z domu, kolem kterého procházíte

Kuře si vás najde, i když jedete busem. Když jsem jela z Limy do Caralu – přičemž za první dvě hodiny jsme neopustili humna Limy – několikrát do busu nastoupili „umolousaný týpci“[i] s kuřetem. Nabízeli pollo s rýží, pollo špízy anebo pan con pollo. Někteří cestující neodolali, takže to pak v buse zavánělo po kuřeti. Cestou zpět z Caralu do Limy jsem se rozhodla dát jednomu umolousanému týpkovi šanci. „Máte něco sin pollo?“ Týpek se blahosklonně usmál. „To ne.“

[i] Autorka pojmu: Síta 😍

Všimla jsem si, že na kuře se nevztahují limity denní doby. S oblibou si ho lidé dávají k:

snídani (ve francouzské houstičce)
obědu (s rýží)
večeři (buď ve francouzské houstičce, nebo s rýží)

V peruánské kultuře to kuře dotáhlo až na pozici národního kulturního dědictví. To se pak nedivím, že má pro sebe zvláštní kategorii: kuře není maso. Kuře je kuře.

A nyní vás zvu k obdivování místního cukrářského umění. V této galerii můžete vidět pouhou ochutnávku toho, co vidím já, když se projdu po ulici. Snad nebudete mít FOMO.