Obsah
Včerejší nečekaná exploze na nádraží města Hamburg byla záležitost pouze pěti lidí (mě, třech policistů a jedné policistky), ale byla natolik intenzivní, že Vám o ní chci povědět. Exploze říkám spíš proto, abych Vás navnadila číst dál; přesněji řečeno to byl konflikt.
Bylo už pozdě večer, a tak jsem se rozhodla zkrátit si patnáctikilometrovou trasu domů na kole a jet vlakem. Od odjezdu vlaku už mě ale dělilo pouhých pár minut, pořádně jsem na to tedy šlápla. K nádraží jsem dorazila s dvouminutovou rezervou, zbývalo už tedy proplést se nádražní budovou, najít správné nástupiště, snést kolo po schodech a bez dechu nastoupit do užuž odjíždějícího vlaku. Z podobné předchozí zkušenosti jsem věděla, že za 2 minuty to vše můžu stihnout jediným způsobem: totiž tak, že si k nástupišti popojedu na kole. To jsem taky udělala, a za jízdy bez brýlí krátkozrace mžourala po tabulkách, abych našla správné číslo nástupiště.
Přestupek
MOIN! Z neurčitých obrysů, které jsem v krátkozraké mlze nerozeznávala, se najednou vyrýsovaly 4 postavy v uniformě a zastoupily mi cestu.
Než budu pokračovat v příběhu, chci vám vysvětlit slovo MOIN. Když za mnou byly na začátku mého pobytu v Hamburgu kamarádky, chvíli nám trvalo, než jsme se dopátraly jeho významu: severoněmeckém dialektu ale nakonec znamená prostě pozdrav. V paměti mi utkvěl jeden pohled, na kterém stál slogan: MOIN mluví za vše. No, tak v mém příběhu taktéž.
S výmluvným MOIN mi tedy zastoupily cestu 4 postavy. Slezla jsem z kola a chtěla je obejít, moje nástupiště už muselo být přece někde tady! Postavy mě nepustily, OK, říkám si, tak jinak, a spustím ostřeji:
Mein Zug fährt in 2 Minuten!! Můj vlak jede za 2 minuty!
Začíná mi docházet, že se jim nejspíš nelíbí má cyklojízda po nádraží. Svůj apel o vlaku za 2 minuty zopakuji ještě jednou. Ale to už je mi jasné, že za dvě minuty rozhodně nikam nejedu, neboť tu mám co do činění s policisty. Mezi Lamou a Policií dochází k bláznivému výbuchu, neboť Lama se dopustila přestupku jízda na kole po nádraží.
Už jste někdy měla něco s policií?
Hatten Sie schon mal mit der Polizei was zu tun? Už jste někdy měla co do činění s policií?
Ptá se policista stylem, který prozrazuje, že se neptá, ale „ví“: takovýhle živel určitě pletky s policií nemá poprvé.
„Jo! V Izraeli.“
Vyhrknu bez přemýšlení první věc, co mi přijde na mysl. Zpětně musím říct, že s policií jsem v Izraeli nikdy do konfliktu nešla. Ano, párkrát mě chytili security při jízdě na černo tramvají, párkrát mi dali lísteček a párkrát mi ho odpustili. S policií jsem ale pokud vím nikdy nic neměla. Možná mi celý výjev prostě něčím podvědomě Izrael připomněl.
Und sind Sie immer so aggressiv? A to jste vždycky tak agresivní?
„Jo!“ Odseknu mu vzdorovitě a zablekotám už mnohem méně sebejistou němčinou (neboť musím použít vedlejší větu, což v němčině vyžaduje trochu soustředění) něco v tom smyslu, že jsem agresivní, když je někdo agresivní ke mně. (Ti policisté nijak agresivní nebyli, jen mě nepustili dál a nenechali se odbýt.)
A už to jede. Občanku, prosím.
Výslech
Und das ist ein echter Ausweis, wahrscheinlich? A to je pravý občanský průkaz, že ano?
Ne, asi. Všechno ve mně vře.
Wohnen Sie in Hamburg? Wo genau? Bydlíte v Hamburku? Kde přesně?
„Blablabla 3.“ (Hint pro čtenáře: za blablabla si dosaď jméno ulice.)
Und dort sind Sie bestimmt auch angemeldet? A tam jste jistě také nahlášená?
„Ja, natürlich!“ Situace začíná nabírat naprosto nečekané obrátky a já radši nehloubám nad tím, co přesně myslel tím „nahlášená“. Stejně jsem tak rozhořčená, že nejsem schopná uvažovat.
Was machen Sie in Hamburg? Co děláte v Hamburgu?
„To je moje osobní věc, to vám tady nemusím vykládat.“
Vyplivnu na něj a zaujmu obranný postoj s rukama zkříženýma na prsou.
Policista nenaléhá a raději změní téma:
Meine Kollegin möchte auch Ihre Tasche mal durchsuchen. Moje kolegyně chce také ještě prohlédnout Vaši tašku.
Nevěřícně sleduji absurdní vývoj situace a můj vztek pomalu ustupuje odevzdanosti.
Hlavou mi taky probleskne, že aspoň mi čekání na další vlak rychleji uběhne.
„Můžu se zeptat, co v mojí tašce hledáte?“ Přikleknu si k policistce tentokrát beze vzteku, protože z mladé ženy vyzařuje klid.
Gefährliche Gegenstände, Waffen, bzw. Drogen. Nebezpečné předměty, zbraně, případně drogy.
Odpovídá místo ní jiný policista.
„Ok, viel Spaß!“ Poznamenám jízlivě a rozhořčením rozhodím rukama. Chtěla jsem být doma před půlnocí, kurňa… A teď mi prohledávají tašku kvůli drogám?!
Lustrace Lamy ruksaku: Pasta, nebo drogy?
Pozoruji paní policistku, jak postupně vytahuje poklady mého ruksaku: plastový kyblík od rajčatové polévky, půl jogurtu ve skle, kurkumové latté, sukni a silonky. Když se dostane k černé posilovací gumě, zeptá se jen, jestli to je na sport, a dál to nekomentuje. Dokonce i pouzdro na brýle otevře a prohlédne, jestli v něm není něco nekalého. Není, a tak mi zdvořile všechny věci zase naskládá zpět a jemně poznamená, že ta dvě jablka mi dá do pytlíku k ostatnímu jídlu. Na to jí – se slzami na krajíčku – vděčně kývnu.
Když nad tím tak přemýšlím, snad jedinou věc nezkontrolovala: plechovou krabičku s roztomilým nápisem Für ein kleines Engelchen (Pro malého andílka). Kdyby ji byla otevřela, možná by se můj návrat domů ještě o něco pozdržel. V této krabičce totiž nosím zubní pastu v tabletkách. Jenže vysvětlujte někomu, kdo ve vašem batohu hledá drogy, protože jste se dopustili přestupku a ještě se chováte podezřele agresivně, že tyhle malé bílé tabletky jsou ve skutečnosti pasta.
Zatímco paní policistka prověřovala můj cyklobatoh, jeden z policistů ověřoval moji totožnost. Kam volá a co říká, v oparu rozhořčení vůbec nevnímám, ale najednou zaznamenám, jak do mobilu hlásí:
…möglicherweise tschechischer Nationalität… …snad české národnosti…
To mě opět nadzvedne. Moje býčí já si neodpustí opovržlivé odfrknutí: „Möglicherweise!?“ Zatímco moje moudřejší já ví, že on samozřejmě neví, jestli mu náhodou nekecám.
Obrat o stoosmdesát: odpuštěná pokuta
„OK, všechno dobrý, tohle všechno jsme udělali po právu, víte, že jste udělala něco nesprávného, že ano? To vše jsme udělali, abyste si to pro příště pamatovala a už se to v budoucnosti neopakovalo. Je zakázáno jezdit na nádraží na kole, a takový přestupek stojí peníze. To Vám pro tentokrát neuděláme, nebudeme Vám dávat pokutu, ale zapamatujte si to. A příště nemusíte reagovat tak agresivně.“
Policista najednou z ne zcela pochopitelných důvodů obrátí o stoosmdesát stupňů ve zcela empatický postoj.
A ještě jezdíte bez světla. Hamburg je velké město, a v noci Vás není vidět, to je přece nebezpečné.
Snažím se mu uprostřed vzlyků říct, že moje světlo není nabité (aufgeladen). Místo toho jsem mu ale asi oznámila, že moje světlo není pozvané (eingeladen).
Und jetzt fahren Sie nach Hause? A teď jedete domů?
Prohodí přátelsky policista, jako bychom posledních 10 minut vedli zdvořilostní konverzaci o tom, odkud jsem, jak se mi líbí Hamburg a že je zdejší počasí extrémně proměnlivé.
„JO! O tom to celé bylo – že jsem se chtěla dostat domů!“
Ale no tak, Hamburg je velké město a jezdí tu přece dost vlaků i v noci… Já vím, měla jste jen dvě minuty, abyste ten Váš stihla…
Klobouk dolů místním policistům
Klobouk dolů místním policistům. Až zas někdy budu mít „was zu tun“[i] s policií, budu se snažit chovat zdvořileji. Ne proto, že mi to policista řekl; ale proto, že mi svou konečnou empatií a velkorysostí šel zářným příkladem. Pádných důvodů dát mi pokutu měl dostatek, a odpustit mi peněžní trest díky „dobrému chování“ v mém případě evidentně nepřicházelo v úvahu.
Napálit mi pokutu rozhodně teda moh’.Ale místo ní mi popřál „Schönen Abend noch!“[ii]
[i] was zu tun = co do činění
[ii] Schönen Abend noch = Mějte pěkný večer
