Skip to main content

Styl cestování odpovídá stylu života.

Jasně, někdy se stane, že cestujete naprosto ne podle svých představ. (Mně se třeba zvedá kufr už při pomyšlení na zážitky tipu resort, cruise nebo all-inclusive.) To se ale děje i v životě. Občas se přihodí, že i Váš styl života se Vašim představám nehodí. Většinou ale jak a jestli cestujete, odpovídá stylu, kterým žijete.

Účel cestování

Styl cestování také odpovídá svému účelu. Řekne-li se cestování, zdali Tě to k dovolené okamžitě nesvádí? Asi proto, že většinou když cestujeme, revenue negenerujeme.

Cestování a dovolená

Co že je to ta dovolená?

Čas, kdy si můžu dovolit
ňákou radost prožít
a návratu do všednosti
se zároveň děsit?

Cestování a dovolená ale nejsou synonyma. Někdo o dovolené necestuje, páč mu to tak nevyhovuje. Někdo cestováním pracuje. Někdo cestuje a nepracuje.

Cesta životem

Nedávno jsem někomu vyprávěla o Poselství od Protinožců, knize, která mě hluboce oslovila. (Existuje i audio, kdyby se vám to číst nechtělo.)

Hrdinové její pranic, ani oblečení
nevlastní.
„A co teda celé ty dny
dělají?“

Po australské poušti chodí
a takto žijí,
v chůzi život prožívají
a Cestou Život oslavují.

Přijde Ti to pofidérní?

Tak si vzpomeň na zvířata:
Co celý život dělají?
Za potravou migrují.

Proč cestuje Lama

Já taky cestuju za potravou. Chci potravu pro vnitřní Lamu. (Rozuměj: pro duši.)

spontánní cestování
potřeby vnitřní Lamy
jak v all-inclusive naplní.

Lekce nevšednosti

Cestování je pro mnohé z nás fascinující, neboť nás do přítomnosti vrací. Při své nedávné dobrovolnické stáži ve Francii jsem pozorovala děti, jak se při prachobyčejné cestě busem ze školy do města dostávaly doslova do extáze. Nám prachobyčejná cesta busem dávno zevšedněla, takže nás kytičky u cesty už neoslní. Nadšení jak děti býváme při cestování, protože je nevšední.

Všimni si, že to je pořád stejný princip, jen s posunutou hranicí všednosti a novosti. Pro děti je nové mnohé, takže jsou z mnohého nadšenéprachobyčejná cesta busem se tak stává pořádnou jízdou. Pro nás je už mnohé do kolejí zajeté, a chce to pořádnou dávku nevšednosti, abychom jí věnovali něco ze své pozornosti.

Tolik ke světlé stránce cestování.

Jak ale všichni dobře víme,
život má i stránky stinné.
A právě skrze tyto stíny
se toho nejvíc naučíme.

Gruzijské lekce

O lekcích, které mi život formou cestování (vždy, a pokaždé jinou formou) uděluje, tento článek ve zkratce je. Tentokráte z Gruzie.

Day 1 Kutaisi

Lekce: Pokora

Pár hodin před letem jsem se na popud kamarádky Zity rozhodla letět radikálně nalehko a místo pár hezkých kousků oblečení do svého příručního zavazadla nacpat spacák. Tedy: místo původního plánu přespávat na treku z Mestie do Ushguli v hostelech jsem se rozhodla vzít si její otázku „Budeš spát pod širákem?“ k srdci a ušetřit peníze za hostely.

Myslím, že toto rozhodnutí uskromnit se souviselo s mým černým svědomím z toho, jak jsem poslední dny bezhlavě přikládala kartu k platebnímu terminálu, jak kdyby už nějakou dobu mé výdaje dalece nepřevyšovaly příjmy.

Každopádně Život sám vyšel vstříc volání mého Podvědomí po lekci Pokory. Myslela jsem, že svůj batůžek už o moc minimalističtěji mít sbalený nemůžu, neboť valnou většinu jeho kapacity zabíral spacák. Proti zásadám minimalismu šel snad jen přibalený tablet, který jsem si s sebou hodlala tahat stůj co stůj. (Neboť kde jinde se líp píše než na treku, že?) Jo, a možná jedny ponožky a dvoje kalhotky navíc.

Život ovšem mínil jinak: evidentně bylo z mého batohu ještě co vyndat.  Totiž moje drahé barefootové sandále.

Chtěla jsem se uskromnit? Chtěla.

Tak tady jsem to měla.

V jednom páru trail botek

jsem po Gruzii chodit měla.

Výzva: Ztráta

Větší ránu, než moje nohy – které si naštěstí hověly ve skvělých botách na chození – utrpělo touto ztrátou moje ego. Obejít se bez barefootů? No, i to jde. Život mi musel jaksi připomenout, že ne vždy je všechno tak, jak si moje ego vzpomene. A že lze chodit nejen na střídačku v jednom a druhém tričku, ale taky jen jedny boty nasazovat na nožičku.

(A moje barefoot sandále? Buď se ztratily mezi letišti, nebo si teď hoví asi někde v koši…)

Hrdina: Malhkazi, Lost&Found na kutaiském letišti

Malkhaziho jsem potkala chvíli poté, co se křivka mojí nálady zřítila z popříletového high na šokované low. (Ztratila jsem přece svoje oblíbené barefoot sandále a momentálně si nedokázala bez nich představit nejen následující trek, ale snad i život.) Na mé důrazné bušení na dveře Lost&Found[i] odpovídá otevřením pán, který na mě působí jako Kouzelný dědeček v ještě produktivním věku. Vyzařuje z něj klid, vstřícnost a laskavost. Člověk na správném místě, uvážíme-li, že se musí při svých šichtách dohadovat s turisty, co vždycky něco ztratili.

[i] I v otevírací době jsou dveře oddělení Lost&Found na letišti v Kutaisi zamčené a žádná známka nenasvědčuje tomu, že by uvnitř někdo byl k službám. Nezasvěcený vynervovaný turista (nebo Lama) tedy nejprve netuší, kam se obrátit, načež mu na Informacích gestem naznačí, ať na zabarikádované dveře za-bu-ší. 

Malkhazi mě nějakým kouzlem uklidní a vlídně mi do duše promluví (a obvyklý výbuch netrpělivosti se tentokrát u mě nedostaví). S neevropskou pohostinností už na papírek číslo mastí – „kdybych cokoli potřebovala“.

A já potřebuju. Karimatku a odvoz na marshrutku.

Další ráno před Mekáčem

můj nový známý čeká s vozem.

Ve voze má karimatku

a veze mě na marshrutku.

Zajímavost: Well vs Dobře

Můj gruzínský hrdina na můj návrh How about meeting at 7:30 at the McDonald’s? reaguje:

Well, I’ll be there.

Myslím, že mluvčí jen angličtiny by byl zmatený, protože well by se v tomhle případě pochopilo jako no, já tam budu. Tedy naznačuju, že nevím jak ty, ale já tam budu, no. Akorát že Malkhazi si prostě vzal ze svého jazyka slovo dobře a doslova ho přeložil: well. Tak to jen tak na okraj: přijde mi zajímavé, jak jemný, citlivý a někdy naprosto nepředvídatelný může být jazyk.

Mimochodem, ráno se od Malkhiho dozvídám, že studoval 10 let v Londýně. Angličtinu a počítače. Proč? Aby získal práci na ztrátách a nálezech na letišti. Prý je velká konkurence a získat takový job není v Gruzii jen tak. Okamžitě se mi vybaví Tamar, moje bývalá gruzijská kolegyně v odpudivém callcentru. Než jsem odletěla, sešly jsme se, aby mi předala základní fráze v gruzijštině a doporučila nejlepší místní jídlo. Po dvou letech, kdy já jsem dávno utekla, Tamar v callcentru dál pokorně pracuje. Šokující je na tom to, že dvěma magisterskými tituly disponuje. Jedním v International Law a druhým v European Agrarian Diplomacy.

Takže asi tak.

Na to můžu fakt akorát tak what the fak?!

Den 2 Mestia to Lakhiri

Lekce: Důvěra

Jestliže zapomínám v životě důvěřovat, na cestách si to připomínám. Njde to jinak – cestování, a obzvlášť možná hikování, je zkouška důvěry. A tak svůj hike z Mestie do Lakhiri započínám přesně ve chvíli, kdy se nad městečkem nahromadí mraky a pravděpodobnost deště je podle Googlu řečeno v procentech vysoká.

Jo, a taky nevím, kde budu spát.

V batůžku si jenom nesu zapůjčený spacák.

A co když bude pršet?

No, to vyřeším pak.

A ono nepršelo. Ani kapka. „Vys*ala jsem se na to“, jak by řekla mamka.

Výzva: Vyjít

Znáš ten pocit, když se na něco moc těšíš, ale těsně předtím ti mozek říká, ať to radši zrušíš? Anglicky se tomu říká dostat cold feet. Já to tak mám před cestama a randíčkama. (To první provozuji výrazně častěji.)

Takže ještě těsně před vyjitím
si v kavárničce s kávou hovím
a netuším, kde hlavu složím,
a batoh nasadit se nutím.

Mozek ví, že udělat krok
vždycky za to stojí.
Ale pokaždý ty stejný triky
na mě znovu zkouší.

„Co si takhle
zůstat v teple
zóny svého pohodlí?

Naštěstí je tu i duše
a ta za mě zakročí:
„každičký krok do neznáma
vždycky růstem končí.“

A tak nezbývá, než vyjít.

Kde ten večer hlavu složím,
v tu chvíli ještě nevím.

…Za pár hodin na houpačce
svůj spacáček rozložím.
A cold feet hrozí akorát tak,
když se ve spacáku snažím zahřát.

Zajímavost: Would you like to?

Když se spojí německá korektnost s anglickou zdvořilostí, vznikne lingvistická zajímavost.

V marshrutce do Mestie jsou přesně tři volná sedadla na tři pasažéry: jeden pár a jednu Lamu. Nastupuji první, takže volnou dvousedačku volím (a o tom páru nevím). Ale mluvčí německy mluvícího páru má pro mě nabídku, která se neodmítá.

Would you like to sit over there?

Tak skvělou „nabídku“ okamžitě beru a už se zvedám, abych páru uvolnila dvojsedačku. Jsem v silném pokušení odvětit z legrace „Yes, I would love to sit over there!“ Ale ti lidé jsou příjemní a zdvořilí, a tak nemám důvod je na lingvistický vtípek, který se jim povedl, upozorňovat. S úsměvem a „Of course!“ si tedy jdu sednout vedle paní, která je tak milá, že mi i kafe podrží.

Hrdinka: Eko

První odpoledne mého putování končí ve vesničce Lakhiri čítající pár rodin (a všichni její obyvatelé jsou nějakým rodinným vztahem navzájem propletení). Z čaje v ještě otevřené kavárničce se vyklube i nocleh na houpačce na zahrádce. (Neboť „kavárnička“ je v reálu velký rodinný dům, kde zároveň nabízejí turistům sem zabloudivším občerstvení a nocleh.)

Mou dnešní hrdinkou je Eko, která kavárničku provozuje a anglicky komunikuje. Eko je další z těch, co vystudovali univerzitu – obor cestovní ruch – a pak pracovali v call centru. Eko trochu do kontaktu s turisty přijde aspoň v létě, kdy sem při svém treku zabloudí pár hikerů. O cestovním ruchu se tu ale mluvit nedá. Mám za to, že větší, než cestovní, je v tomto domě ruch rodinný. Bydlí tady nevímkolik lidí, rodinnými pouty spojení, tři generace v jednom obydlí. Tento random domek v horách oblasti Svaneti je jen sídlo letní. Jinak Eko s manželem a třemi dětmi v Tbilisi pobývají. A co dělá teď, když už nepracuje v call centru a v létě nehostí turisty?

I grow my children.

Odpovídá pragmaticky.

Hrdina: Kluk odvedle

Zatímco od Eko sonduji, kde bych ve vesničce mohla rozložit svůj spacák („Třeba u kostela?“ navrhuji), aby na mě případně nepršelo (to ještě pořád nevím, že skončím na houpačce na zahrádce), zaslechne nás kluk odvedle. Okamžitě hlásí, že ví o místě nad vesnicí, kde bych v nějakém přístřešku mohla přespat. 

Zavětřím příležitost prohodit aspoň pár anglických slov s další osobou a zbystřím. Akorát že čtrnáctiletý soused mě poněkud vyvede z míry. Na mou několikrát opakovanou otázku hraničící s tvrzením

You speak a little bit English!?

tak dlouho odpovídá „ne“ (a přitom mluví, tak co to říká?!), až se dobereme k tomu, že mluví „ne little bit“. On mluví very well; naučil se to při hraní videových her.

Podobný příběh pokračující tím, že má díky videohrám hodně kamarádů v US a vůbec po světě, už jsem slyšela hodněkrát. Ale v malinké vesničce na gruzijském kopci, kam turisti spíš zabloudí, než zamíří, mě to přece jen překvapí. Z údivu nepřestávám vycházet, když můj čtrnáctiletý hrdina z Tbilisi dodává, že sem jezdí na prázdniny k babičce, pomáhá s kuřaty a jinými zvířaty a hraje volej s kamarády.

„So you love playing both video games and volleyball, interesting combination…“ Nahozená do módu lektorky anglické konverzace se snažím z načatého dialogu vyždímat, co to jde.

I play video games only in Tbilisi. Here never.

K této bezelstně formulované moudrosti vystihující problém naší společnosti dodávám jen to, že nedostatek internetu důvodem k nehraní zde není. I tady se k netu normálně dostane; ale v přírodě s kamarády, volejbalem, babičkou a kuřaty video hry k životu evidentně nepotřebuje. Což vzápětí svými slovy potvrzuje.

Den 3 Lakhiri to Adishi

Výzva: Pustit a Přijmout

Tentokrát začínám výzvou, a to poněkud filosofickou. Abych měla při cestě z Lakhiri do Adishi o čem přemýšlet, pustila jsem si audioknížku Attached (česky Citové pouto). Od toho jsou sólo treky: abychom si zpracovali bolístky a otázky.

Kniha Attached mi dala dar: extrémně výstižnou analýzu fungování citových pout mezi lidmi a vysvětlení toho, že různí lidé mají jednoduše různé způsoby citového attachmentu. (Pro info: Avoidant, Anxious a Secure. Možná o tom napíšu celý článek.) Při poslechu této knihy jako bych poslouchala příběh o sobě (a určité osobě).

Dar knihy přišel s výzvou. Zadání výzvy zní:

  1. Přijmout (fakt, že jeho NE je vážně myšlené)
  2. Pustit (představu o tom, že přece je ještě naděje)

Pustit a přijmout jsou dvě strany jedné mince. Musím něco přijmout, abych mohla pustit utkvělou představu. A až když něco pustím, můžu přijmout nový pohled. Celkem těžké uvědomění, ale radši teď, než po x času plýtvání srdeční energií.

Lekce: horská dráha není zdravá (emoční)

Z výzvy plyne lekce: horská dráha není zdravá, je to v mnohém jako droga. Přesně tak jsem se ve vztahu k němu cítila. Stačí jedno slovo nebo jeden lajk – a jsem emočně high. Jenomže kraťoučký high předchází výrazně delším a bolestivým low.

Horská dráha, ač lákavá,

taky pěkně vyčerpává.

Staré info se ke mně vrací:

lítat jenom na emocích

se taky pěkně nevyplácí.

Hrdinové: Patrioti ze Svaneti

Vyškrabala jsem se na neskutečnej a pocitově nekonečnej krpál (myslela jsem, že tohle má být lážo plážo hike!) a mé přání bylo jediné: ZMRZLINA a kafe! Ikonky hrnečků slibující kavárnu na vrcholu krpálu vypadaly v mapě nadějně a celou cestu nahoru mi dodávaly sílu. Ze všech hrnečků byl otevřený jediný: ZMRZLINU samozřejmě na vrcholech gruzijských hor nemají, a vezmu tedy aspoň zavděk horkým kafem rozpustným.

Týpci, kteří se tu záhy vynořili, mají své přání splněno: vychlazené pivo. Ano, jedná se o týpky z České republiky, a tak se dáme do řeči, zachrání mi ponožky z tlamy kolemjdoucí fenky a vůbec mi na cestu dají ještě další užitečné rady. Hrdinové jsou to pořádní, když mi přechod ledovcové řeky na vlastní pěst popisují a ještě spoustu dalších dobrodružství, divit se nestačím.

České hrdiny ale brzy nechám za zády a zapluju do vedlejší chajdy.

Neboť jedno moje velké přání

stále ještě naplněno není.

V hlavě mi v ten moment bliká

jedna TOUHA JEDINÁ.

A ta touha, co dál mě žene,

jmenuje se ZMRZLINA.

Ve vedlejší chajdě sice ani oficiálně nic neprodávají, natož ZMRZLINU, zato vínečka si dopřávají a mají tam i chačapuri a sedí tam dva chalani; jedné singl holce z Česka tedy z verandy hází pozvání.

Zmrzlinu sice nemají, ale na vínko se klidně zastavím. U vína mi vyprávějí svoje příběhy.

Co milují, to dělají

Jeden z nich je umělec, vyřezává ikony, a stihl už mít výstavu svých děl v Praze u Karlova mostu. Jeho rodná vesnice a půda jsou pro něj „ráj“. Pozoruhodná mi jeho láska k rodné půdě přijde hlavně proto, že cestuje, a přece nejvíc svou rodnou vísku miluje. Pouto kluků k jejich rodné zemi je o to silnější, že pochází z regionu Svaneti (tam se odehrává celý můj trek). Lidé ze Svaneti se svým původem odlišují od většinových Gruzínců a jak říkají moji svanští chalani, jsou to oni, kdo ještě udržuje tradice. Umělec, který cestuje po Evropě, zároveň miluje svou pidi horskou vesničku. Pořádá tam téměř každý večer promítání filmů[i], aby vesnici čítající 5 rodin oživil.

[i] O dva dny později tudy procházím a hmatatelný důkaz vidím: obří plátno na okraji silničky, za kterým se rozprostírají kavkazské hory, s nápisem „Cinema today“. Tomu říkám letní kino s výhledem!

Zatímco svanetský umělec následuje svou vášeň pro řezbu, jeho kámík Levan následuje své zájmy. Na otázku, co v životě dělá, odpovídá prostě a pevně:

I follow my hobbies.

V zimě dělá na tom stejném místě, kde sedím a toužím po zmrzlině, instruktora na snowboard a lyže. (Tak už chápu tu nefungující lanovku…) V létě průvodcuje Gruzijce, cizince a známé po stezce, kterou právě jdu. Chodí v horách mezi Mestií a Ushguli.

Oba hrdinové jsou obzvlášť inspirativní pro Lamu, která ještě tak úplně nepřišla na to, co chce dělat. Ví, co dělat může. Ví zhruba, co umí. Ale co opravdu miluje? To cestou teprv odhaluje.

A jak to dopadlo se zmrzlinou? Když jsem konečně po víně a půdruhé hodině dorazila do cíle, slunce nad vesničkou už zapadalo, tak jsem si místo zmrzliny dala horkou večeři. Nevadí, zmrzliny jsem se dosyta přejedla v Kutaisi o pár dní později.

Zajímavost: když pevný domov nemáš, pomůže Ti polštář!

Zatímco si po dlouhém dni konečně vychutnávám k večeři vysněné chačapuri, dá se se mnou do řeči chlapík sedící naproti. NewYorčan. Digitální nomád. Software engineer. Před nedávnem byl v Praze (samozřejmě).

Řešíme také otázku přímo na míru pro všechny software engineery poletující po Zemi:

Nechybí jim zázemí?

Na to má Jeremy odpověď pohotovou. Když se potřebuje cítit doma, pořídí si – pillow. Mít v každém Airbnbíčku, které si na pár týdnů na různých místech pronajímá, vlastní pillow, ho asi nějak uzemňuje. No, každý máme svoje strategie. A mě jeho pohotové konstatování ještě doteď vždycky rozesměje.

Day 4 Opět Adishi

Výzva: Přejít

Den v Adishi opravdu nezačal žádnou výzvou, nýbrž povalováním se v hostelové posteli v (mylném) domnění, že všechen Čas světa mi patří. Vycházím na cestu snad v půl dvanáctý, napojená rozpustnou kávou a zásobená zeleninou z místního „marketu“. Ve skutečnosti odpovídá tento „market“ svým sortimentem spíše školnímu bufetu. (Představ si dvoupatrový dřevěný domek, na kterém bliká barevný nápis MARKET jako známe z vietnamských obchůdků, a na terase se tam prodávají sladkosti, brambůrky, chlazené nápoje a dokonce pod pultem vyhrabeš i pár rajčat a okurek.)

O ledovcové řece, která se musí na tomto úseku treku v určitý moment přebrodit, samozřejmě vím. Vím o ní díky českým chalanům z předchozího dne. Jejich popis brodění se po pás v ledové vodě večer po dlouhé túře (šli trek z druhého konce) mi zněl dost děsivě. Dokonce mě to donutí zkonzultovat internety a trochu se o tom, co mě čeká, a ne, nemine, informovat.

U brodu přes řeku máte dvě možnosti:

  1. Přebrodit ji vlastními silami, nejlépe v trekových sandálech a s trekovými holemi
  2. Zaplatit místním „převažečům“, kteří na koních číhají na turisty a nabízí jim převoz přes říčku samozřejmě za poplatek
Situace u řeky

Já jsem k říčce dorazila v následující situaci:

  • poslední z „konvoje“ hikerů jdoucích ráno z mého směru a mířících přes řeku
  • akorát včas na to, abych zastihla posledního převažeče nabízejícího mi převoz za přemrštěnou pálku (za pár sekund na koni bych byla zaplatila víc, než za předchozí noc v hostelu)
  • s převažečem jsme se navzájem odpálkovali: já jeho nabídku kategoricky odmítla, myslíc si, že to přejdu sama; jemu bylo asi jasné, že to sama a poslední nepřejdu, takže se mnou ani nesmlouval a rovnou mi řekl Bye!
  • bez trekových sandálů (ty jsem přece ztratila na cestě)
  • bez trekových holí (hůlky neprovozuji)
  • v čase, kdy pálící sluníčko rozehřívá nejen vás, ale také ledovec, takže se mění v kapalinu a živí řeku, která přibírá na proudu
Závěr situace
  • řeku jsem sama, bez holí, bez bot a bez koně nepřešla
  • v dohledu už žádný převažeč s koněm nebyl
  • vrátila jsem se úplně až na začátek dnešního úseku do Adishi, abych se teda aspoň na chvíli připojila na Wifi
  • napila jsem se horkého čaje, doplnila zeleninové zásoby (ano, v tom bufetovém marketu) 
  • zjistila od paní v bufetu dvě zásadní informace:
  1. Ráno je říčka nejslabší a dá se přejít i pěšky.
  2. Cena, za kterou mě chtěli převězt, byla vážně přemrštěná
  • a vydala jsem se opět zpět k říčce (tedy stejný úsek, který jsem ten den už šla tam a zpátky), abych to tam zakempila a ráno ji přebrodila

Lekce: Opět pokora

Tentokrát mi pokoru připomněla Příroda. Potupně se vracejíc zpět, odkud jsem vyšla, byla bych ráda zaplatila 35 GELů[ii] za to, aby se mnou ten ledovcový živel nějaký kůň přejel. Musela jsem uznat, že sama to nedám.

Zároveň tento fail znamenal prodloužení treku o jeden den. Musela jsem se tedy zamyslet nad svým budgetem. Hotovost hrozila tímto zdržením vypršet dřív, než se dostanu k nejbližšímu ATM. Ale od toho jsou treky – abychom se uskromnili.

[ii] GEL = Georgian Lari

V hlavě si tedy

přepočítám GELy

a usoudím, že dneska žádné

chačapuri.

Jogurt s chlebem povečeřím

a ve spacáku hlavu složím.

Hrdinky: Německé studentky

U ledovcové řeky nekempuji sama (i když sama bez stanu jo). Potkávám zde své dnešní hrdinky: dvě německé studentky. Hrdinky jsou to dvojité, neboť mi dvakrát ten večer zachrání kůži od zimy.

Přiblížit se k holkám mě ten večer nemotivuje touha po interakci, nýbrž oheň plápolající. Když odpoledne k řece došly, potřebovaly (jejich slovy) MISI (aby se nějak zabavily). Tou misí se stal oheň a ten oheň se stal vítaným teplem.

Během small-talku kolem ohýnku zmiňuju, že spím jen ve spacáku. A Pauline mi ten večer zachrání kůži podruhý: svým oblečením, co má navíc, mě na chladnou noc vybaví.

Zajímavost: Zákazy pro skauty v Německu neplatí!

Že Němci vždycky pravidla dodržují? Ti, co potkávám na cestách, tomuto stereotypu ne vždycky odpovídají (ale někdy zase totálně). Třeba Pauline měla na starosti skupinu malých skautíků, když jí bylo asi – třináct, čtrnáct? Prý několik dní chodili po lese, chytli bouřku, měli hlad a snažili se neztratit.

Jak projde, že nezletilé svěří ještě nezletilejší, a není z toho průšvih největší?

V Německu prý, když jste skauti, můžete i zakázané věci. Rozdělaný oheň v lese vám odpustí i lesníci. Takhle si skautů cení Němci…

Day 5 Adishi to Khe

Výzva: Ledárna (krát dva)

Jestliže předchozí den začal v peřinkách a se svou výzvou si dal načas, probuzení tohoto rána přešlo plynule z jedné výzvy do druhé. Jinak řečeno, výzva pátého dne jménem ledárna začala již nocí. Pro představu: pokaždé, když jsem se vzbudila, děkovala jsem svým nohám, že jsou pořád ještě teplé, a prosila je, ať v této homeostáze setrvají nadále. Já a moje nohy jsme se u ledovcové řeky v noci pohybovaly na celkem tenkém ledě, co se týče udržení optimální tělesné teploty.

Ledárna v noci se díky navrstvení oblečení od německé slečny a všeho, co jsem měla v batohu já (včetně pláštěnky), bez úhony přespala do rána. Hnedka zrána nás vítala v pořadí ledárna druhá: totiž řeka ledovcová. Přebrodím ji pouze díky morální podpoře od holek a chabému klacku, který mi jedna z nich nastražila z druhého břehu. Reálně by neudržel ani rybu, natož padající mě, ale naprosto mě podržel morálně. A tak jsem to po pár umrtvujících sekundách neotočila a nepočkala na koně. V ledové vodě jsme strávily maximálně dvě minuty, ale nohy mi rozmrzávaly dvě hodiny.

Lekce: To dám

Ledové probuzenípovzbudilo lekcí: to dám. Když dám ledovou tříšť (jakože jsem tomu zezačátku nevěřila, a taky že to napoprvé vzdala), zvládnu i další věci. Jako třeba najít Khe, vesničku to prťavou[iii], kam mě ani mapy.cz nedovedou. Anebo se pokusit uchytit na vlastní pěst v Hyères, azurovém městě v jižní Francii, o kterém sice vím, že tam chci být, ale jak tam tvořit živobytí, zatím netuším. Ale tak to uvidím. Každopádně tentokrát to nevzdám, dokud to nezkusím.

[iii] Přesněji řečeno osadu o třech domech, z čehož jeden je hostelem.

Hrdina: Převaděč Marek

Je třeba ujasnit si jednu věc. Jestliže se tady rozepisuju o ledárně a extrémní výzvě, kterou pro mne JEDNOSMĚRNÉ přebrodění ledové říčky představovalo, je možné, že zrovna pro tebe by to bylo v pohodě. Zima je totiž můj slabý bod.

Ovšem přebrodit tu ledárnu čtyřikrát za jeden večer – ano, večer, kdy slunce už je za ledovcem, v údolí je stín a řeka měla celý den na to, maximálně zvětšit svůj objem – to už vyžaduje jiný kalibr. Anebo jiný stupeň šílenosti či značně silnou odolnost vůči ledárně. Tato kritéria evidentně splňoval Marek, kterého jsem s jeho českou skupinkou tu a tam na treku potkávala co pár dní.

Střih zpátky do předchozího večera, kdy jsem se s holkama z Německa u ohně hřála. Vypráví o nějakém bláznovi, kterého údajně ze svého tábořiště viděly ten večer chodit přes řeku sem a tam. Tento fun fact mi zní moc neuvěřitelně na to, abych mu skutečně uvěřila. Můj mozek tento poznatek tedy odsouvá do pozadí skrz filtr Bůhví, co viděly.

Z pozadí do popředí vystupuje historka o šíleném převaděči až ráno, když mi rozmrzávají nohy a s jediným přánímhorkého černého čaje, který zatím nikde – potkávám na druhém břehu Máru. Historku o „šíleném převaděči“ mi sděluje v ich-formě. Poté, co včera překročil řeku sám, přišla k ní z druhé strany rodinka.

V osm se tam objevili

i se dvěma holčičkami;

do Adishi se dostat chtěli –

došly jim jídla zásoby.

Marek jim tedy samozřejmě

pomohl přenést batohy.

Přešel tu řeku několikrát

tam a zase zpátky.

A já ještě zopakuji –

mně ke dlouhému prochlazení

stačilo jednosměrné přebrodění.

Hrdinské body navíc

Extra body k profilu hrdiny Markovi dodal fakt, že po svém dobrovolném převaděčském nasazení pak přímo u té ledovcové řeky přespal. Taky jenom ve spacáku. Letním. („Dyť je léto, ne?“)

Nakonec hrdina Marek vytahuje svůj poslední trumf: horký černý čaj. Jak víme, to jediné, co si toho rána po ledárně přeju, je horký černý čaj (zmrzlinu teď fakt ne). Jako správný český zálesák se vytasí s ešusem, který naplní ledovcovou vodou, načež následuje čtvrthodinka pravdy, během které se dozvíme, zda vůbec jeho vařič tak ledovou vodou zahřeje. Zahřeje, a Marek se s námi rozdělí o poslední pytlíčky černého čaje Jemča. Pak už se naše cesty rozdělí – holky vyjdou, za chvíli já, a Marek na manželku se švagrovou čeká. (Místo ledárny u řeky zvolily si přečkat tu noc v Adishi.)

Zajímavost: Seznamy knih před zkouškou? Ne, před cestou!

Někdo má před cestou úkol jediný: sbalit si co nejméně věcí. (That would be me.) A někdo zas má úkol bojový: přečíst co nejvíc knih o dané zemi. To je španělský učitel, který se mnou a svou manželkou sdílí hostel starý 400 let v té trojdomkové vesničce Khe (kam se dotaneš jen šipkovanou a mapy tě tam nedovedou).

Jsme tam jen my tři, a tak nás společná hostina k večeři sblíží. Dozvídám se tu fun fact dnešního dne: Miguel má před každou plánovanou cestou celý reading list o dané zemi. Přijíždí připraven. Jsem si celkem jistá, že Miguelův reading list je před každou jeho cestou delší, než ten můj za celý rok… A že tituly z tohoto listu – na rozdíl ode mě – opravdu přečte.

Místo závěru: seznam dalších hrdinů

Můj poslední hikovací den byl obzvlášť bohatý na hrdiny. Zde je přehled hrdinů a hrdinek tak, jak jsem je ten den chronologicky potkávala. Od ranního stopu až po večerní pokec.

Rodinka z Marseille

Při ranním stopu si sotva stačím poposunout sluneční brýle na hlavě, a už mi staví rodinka Francouzů. Se dvěma malými dětmi šli velkou část toho treku, co já, a minulý rok strávili – s dětmi – osm měsíců na cestách mezi Austrálií a Asií.

Marika u kostela

Po pár hodinách čistého stoupání s převýšením 1300 metrů dorazím k poutnímu kostelíčku Mkheeri. S Marikou přijdu poprvé do kontaktu na vrcholu u zvonu, když mi ochotně fotí instagramovou fotku. Následně mě celá její „garda“ sestávající z manžela, příbuzných a přátel, přizve k sobě na piknik. Lifrují mi chačapuri a panáky a já ochotně konzumuji. Marika se mnou celou dobu udržuje konverzaci, ačkoli zná jen pár slovíček anglicky. (Zatímco v Evropě se nebavíme, i když jazyk umíme.) Naprosto mimoděk se dozvídám, kolik je Marice let: dvaadvacet. Čísly 22. Jejímu synovi jsou čtyři. Tak si dej dvě a dvě dohromady: Marika měla první dítě ve věku, kdy já jsem byla na první pořádný párty.

Noelie a Nick: na kole z Řecka přes Turecko do Gruzie

Noelie s Nickem jsou natolik fascinující lidé, že se oproti svému plánu jít si dát do města horkou čokoládu nechám s nimi vtáhnout do hovoru. A to je co říct, protože na tento moment se těším celý den. Místo toho se dvě hodiny bavím s Noelie a Nickem. Přijeli sem z Řecka přes Turecko na kole – podotýkám, že ne horském.

Setkání s těmito lidmi bylo jedním z těch vzácných okamžiků, kdy hovor neplyne, ale jiskří, a vy nacházíte další a další společné věci. Noelie třeba jela na brigádu dělat průvodkyni na kole do největší francouzské, potažm evropské rokle, aniž by tušila, do čeho jde. Dopadlo to tak, že ji klienti museli z krizí vyprošťovat. Já jsem zvyklá improvizovat, i nic netušíc průvodcovat. Ale průvodcovat skupinu namakaných francouzských cyklistů v Gorge du Verdon, když sotva umíte na kole, považuji za šílenost o několik levelů výše.

V zápalu hovoru zjišťujeme doteď neuvěřitelnou shodu: Noelie, Francouzka žijící v Maroku, z nějakého nepochopitelného důvodu studovala češtinu. (Asi tak jako já hebrejštinu.) To, že strávila několik týdnů v Prachaticích[iv] na „jazykovém pobytu“ – všemu nasazuje korunu.

[iv] Pro nezasvěcené: Pocházím z Prachatic, zapadlé to „perly Šumavy“. Francouzku učící se jen tak ze zájmu česky trávící v Prachaticích své dny v rámci jazykové výměny by bylo to poslední, co bych čekala v této „Zářivé prdeli“.