Obsah
Nevstala jsem jednou ráno a neřekla si: mým snem je jít Tour du Mont Blanc. Vlastně jsem ani nevěděla, že takový okruh kolem Mt Blancu existuje. Dokonce mi nebylo vůbec známo, že slavný vrchol Mt Blanc se rozprostírá mezi třemi zeměmi: Francií, Itálií a Švýcarskem. Ale stalo se, že mi přišla nabídka od jedné české cestovky s tabulkou aktuálních volných pozic pro pomocné průvodce.
Sešla se konstelace správného termínu, schválení mé účasti od „produkťáka“ zodpovědného za celý zájezd a mého zájmu zase se někam podívat za pár stovek denně:Hrdinové Mont Blancu 1 stovek, které někdo platí mně. No neber to – že netušíš, co na takové Tour du Mt Blanc čekat? Že až tvoje zvědavá kamarádka si na stránkách cestovky zjistí, že absolvuješ vlastně okruh, nikoli výstup až na vrchol Mt Blancu (vyžadující pečlivou alpinistickou přípravu)? Nevadí. Hlavně že jedeš. To podstatné zjistíš tam.
Takový je přístup Lamy; hodí se teda spíše pro sólo cestování, než průvodcování skupiny klientů v horách. Stejně jako se Lama sama hodí spíše na cesty sólo, než provázení skupiny turistů, kteří jsou někdy fyzicky i orientačně zdatnější, než ona sama. Ale o tom tento článek není.
Tenhle text je o hrdinech a hrdinkách, které jsem při své túře kolem Mt Blancu potkala. O kurýrovi DPD a průvodci na pružinkách a pivu, učitelce, elektrikáři, vychovateli, maratonských běžcích, farmaceutce, studentce zahradního designu a kuchařce, vedoucí nákupu a dalších lidech, kteří by mě „v civilu“ nejspíš ničím zvláštním nezaujali. Pár dnů strávených společně
- obcházením masivu Mt Blancu,
- přestávkami a občerstveními na vrcholcích po cestě,
- rozhovory,
- dřinou do kopců i dolů,
- pitím kafe nebo československým národem tak zbožňovaného piva,
- přípravou pokrmů,
- domlouváním túr a
- dalšími věcmi, co lidi dělávají, když putujou a žijou
mi odhalilo střípky ze života těchto normálních lidí, kteří se tak stali hrdiny mé túry.
Průvodce na pružinkách a pivu
Dobře, zrovna našeho hlavního průvodce bych rozeznala i v davu.
Jede totiž evidentně
na pružinkách a pivu.
V drobném těle obří duch – asi tak bych jednou větou popsala Juraje, který se svou muší váhou působí nejen drobounce, ale také že se jako muška vznáší a poletuje. Při seznamovacím pivě v buse nám mezi průtrží česko-slovenské řeči oznamuje, že má ADHD, jo, a jede dál. Nijak mě to nepřekvapuje, mám před sebou naspeedovanou postavičku, jejíž tělo i mozek jedou víc než naplno. Ve zdánlivém víru chaosu, který se zvedá tam, kde se toto malé tornádo zjeví, má Juraj ale naprosto jasno. Přesně tak si představuju ádéhádé osobnost.
Co mě ovšem šokuje, je množství piva, které se do tak malinkého těla vejde. Hned ráno po nočním přejezdu busem z Česka do francouzského Chamonix se naše zájezdová parta probouzí zimou mrazící v téměř čtyřech tisících na vrcholu Aiguille du Midi, kam nás vystřelila lanovka, kterou Juraj jako kulový blesk stihl zařídit, než jsem si já nebo kdokoli jiný kromě jedné organizované paní stihla objednat dole kafe.
Někdo to rád chladné
Zatímco já klepu kosu, hltám horkou kávu s výhledem na protější Mt Blanc a přemýšlím, že mě „asi mělo napadnout“ sbalit si rukavice nebo aspoň šátek, Juraj si přidřepne v kraťáskách, mikince a s lahvinkou ledového piva. Hm, tak uklidněním od tohoto týpka, že určitě rukavice ani nic extra teplého potřebovat nebudu, se asi řídit nemůžu; nahlas prohodím konverzačně:
To začínáš nějak brzy, ne?
Myslím tím samozřejmě studené pivo v 8:30 ráno; je to zároveň asi naposledy, co se pivu v jeho ruce v jakoukoli hodinu podivuji. Pivo je totiž celkem doslova jeho denní chléb, jak zjišťuji.
Jojo, ono mě to troška tlumí…
K tomuto výroku mám dva komentáře:
- Pokud se jedná o mě, tak já po celonoční jízdě busem z Prahy do Chamonix a ve čtyřech tisících nad mořem v 8:30 ráno rozhodně nepotřebuju trošku tlumit, ale pořádně povzbudit. (Proto hltám horké kafe s horskou přirážkou a pain au chocolat.)
- Jestli takhle naspeedovaně vypadá utlumený Juraj, tak bych chtě-nechtěla vidět Juraje bez tlumení… Další dny totiž ukázaly, že Jurajovi k životu a přívalu energie zdá se opravdu stačí zlatý chléb tekutý.
Skoro nejí, hodně pije
a má mega energie.
S pružinkami pod prdelí
Juraj naší túře velí.
Pomoct, nebo zůstat v suchu?
Čím dále postupuje náš organizovaný okruh kolem Mt Blancu, tím víc situací se rojí, ve kterých náš průvodce na pružinkách a pivu musí jednat z pozice leadera. Současně poznávám, že Juraj je leader pevný a spolehlivý. Přesně jako tornádo – kolem víří chaos, ale uprostřed je klid. Našeho průvodce na pružinkách byste klidně mohli mít za chlapce, který se
občas až moc nadchne a
občas až moc napije,
ale v rozhodujících okamžicích
si ve svých botách jistý je.
Luxus vlastního busu
Bouřka přišla už nad ránem – ti, kdo někdy stanovali za deště ví, co to znamená, a ti, kdo ne, si to ani nepředstaví. Naše rozhodování, zda ten den jít, či nejít, probíhalo s vědomím luxusu: jelikož jsme byli organizovaná cestovka, měli jsme s sebou i vlastní bus k našim službám. Šlo tedy jen o to, zda vynechat naplánovanou etapu a svézt si komfortně zadky společně s našimi bágly do dalšího tábora, anebo risknout totální promoknutí a dojít do tábora přes hory.
Konečné rozhodnutí leadera na pozadí hnusnýho, šedýho, deštivýho, studenýho a beznadějnýho rána padlo: jedeme busem. Moje já, zababušené hluboko v komfortní zóně, neochotné z ní vyjít na pochod studeným deštěm, děkovalo nebesům. Děkovalo za to, že se rozevřela předčasně (bouřku takhle brzy nikdo z nás nečekal), a ušetřila nám náročný pochod a promoknutí cestou. Komfort jasně zvítězil.
Akorát že skupinka osmi Srbů luxusem vlastního busu nedisponovala.
Let’s help each other
V 6:15 ráno se potácím deštěm k umývárnám ne proto, abych si došla na záchod – ani by mě nehlo, abych šla tak daleko jen kvůli čůrání (od toho je u stanu tráva). Mám jinou misi: pomoct Nikče krájet okurky a papriky[i] na snídani, která tentokrát nejspíš proběhne za deště. (Proběhla: klienti snídali v kempové koupelně u praček a sušiček.)
[i] Poznámka pod čarou: okurky, papriky, rajčata a další zelenina, jakožto i český chleba, k nám putovaly ze skladu naší české cestovky až k Mt Blancu. V tomto bodě již měly za sebou „pár dní“ cesty. Proč se posílají ze skladu cestovky „čerstvé české potraviny“, jejichž čerstvost vyprchá dávno před jejich konzumací, nechápu. Asi nejsem dostatečně „česká“ na to, abych ocenila český chleba i čtvrtý den a upřednostnila česká rajčata (dovezená nejspíš ze Španělska) před zeleninou zakoupenou na místě.
Potácím se tedy ze stanu k Nikče, která už půlhodinu v obřích hrních hřeje vodu. U našeho busu koutkem krátozrakého oka zaregistruji postavu. Předpokládám, že to někdo z našich klientů už nemohl v dešti dospat. Nikča, která má tendenci vždy všechno perfektně zařídit a zároveň bývat ze všeho pekelně na nervy, se na mě vrhá s prosbou:
Prosím tě, vysvětli tý paní, že jí nemůže ten bus teď odvézt, že řidiči spí…
Já v 6:20 ráno v dešti a mlze mozkové i krátkozraké nechápu, proč bych jako naší klientce měla něco takovýho vysvětlovat. Ať si počká na snídani a velitele Juraje, uvidíme, jak se rozhodne.
Z postavy se nevyklube klientka, nýbrž velitelka srbské skupiny turistů, kteří jako my jdou na etapy podél Mt Blancu. Akorát že nemají luxus busu – je jich jenom osm. Velitelka má jasno: ten den přecházet hory nemůžou. Potřebujou se ale dostat – tak jako my – k dalšímu bodu na své trase. Ptá se tedy, zda by se mohli svézt s naším busem; samozřejmě zaplatí. Bohužel a bohudík ze své pozice nemohu o ničem rozhodnout. Srbská velitelka musí počkat do 7:00, kdy se snad na snídani zjeví i náš leader.
Plná naděje děkuje a děkování ukončuje:
Let’s help each other.
Méně komfortu pro naše lidi
Juraj se na snídani dostaví sice v půl osmý, ale dostaví. Se srbskou paní zjišťujeme, že plán může být reálný. Je jich totiž osm a – dokonalost! – v našem buse je přesně 8 volných míst. (Takže se hlavní průvodce, druhá průvodkyně, pomocná průvodkyně neboli Lama, kuchařka a pár krosen mohou rozvalovat na dvojsedačce.) Řidiči – tomu se dost divím – by dokonce byli ochotni srbskou skupinku na palubu přibrat.
Však plánu málem reálnému
do provedení něco chybí.
Je to lidská ochota
Ukrojit ze svého pohodlí.
Jurajovo srdce by rádo pomohlo. Ale přece jen je zde vyslanec jedné české cestovky a takové „dobrodružství“ – osm neznámých Srbů v našem busu na vzdálenost sto kilometrů – si nechce brát na triko. Prostě je to riziko, za léta průvodcování už podobných situací zažil několik a skončily spíš nepříjemně. Zazní tedy nakonec NE.
Doteď si tu jednu větu uchovávám v paměti:
Bylo by to méně komfortní pro naše lidi…
Srovnatelná situace: já na Izraelské stezce
Situace se Srby, deštěm a busem mi oživí vzpomínku na mé putování po Izraelské stezce.
Šla jsem sama se svou krosničkou narvanou jogurty a rajčaty. Po pár dnech putování v poušti mě potkala skupina Izraelců, kteří pod vedením charismatické a silné vůdkyně Kiky putovali krajinou, kde žijou. Bágly, stany a polopenzi jim ze tábořiště do tábořiště převážel džípem její manžel Ohad. Kika se totiž před pár lety rozhodla změnit kariéru z ředitelky školy Montessori a jít na volnou nohu. Na volnou nohu se vydala doslova a založila organizaci Under the sky[ii] nabízející treky Izraelem se zajištěnou logistikou. Organizovaný trek po Izraelské stezce je pro ni a její klienty obzvláštním klenotem, neboť je to trek náročný, nádherný a národní.[iii]
[ii] Hebrejské jméno zní ויהיה מה, va jihí ma; jedná se o verš z Bible. Do angličtiny by se dal přeložit jako no matter what, do češtiny stůj co stůj. Přesně tuto energii – no matter what – Kika do svého projektu dala. Rozhodla se, že založí agenturu na treky, a založila ji. Zároveň jméno hebrejským mluvčím evokuje rozhodnost energické Kiky, říznutou biblickou mystikou. Takové jsou i její treky. Takoví jsou z mého pohledu Izraelci.
[iii] Právě o národní dimenzi Izraelské národní stezky a o tom, že je tato stezka pro spoustu židovských Izraelců vyloženě srdeční záležitostí jsem začala psát diplomku. Leč nedávno jsem si konečně přiznala, co moje srdce vědělo už dávno: magisterské studium Judaistiky absolutně není srdeční záležitostí mojí. A tak rozepsaná diplomka o souvislosti mezi láskou Izraelců k zemi Izraelské a izraelskému národu vyjádřenou putováním po Izraelské stezce světlo světa v akademické formě nespatří. Ale kdoví – třeba jednou shrnu jinak rozhovory cestou nasbíraný.
Sólo, nikdy sama
Pokud jste někdy šli sólo nějakou stezku, tak vám neřeknu nic nového; pokud ne, tak vám to řeknu. Když putujete sami po značené stezce, vlastně sami nejste. Jako poutník jste chtě nechtě součástí putující komunity. Stalo se tedy, že jsem asi týden pouštním terénem putovala paralelně s organizovanou skupinou Under the Sky. Možná je to právě pouštní prostředí, které lidi podněcuje pomáhat si. Každopádně mně se v poušti od Kiky dostalo dojímající pomoci.
Kika a její skupina mne v průběhu toho týdne, kdy jsme se potkávali v tábořištích, v podstatě adoptovala.
Aniž bych o pomoc prosila,
Kika ji sama nabídla.
A tak jsem si pár dní užívala bez placení
- společných veganských večeří
- u ohýnku zajímavých diskusí
- při chůzi stvořených přátelství
- nezajímavých úseků jejich džípem ušetřených
- báglů džípem převezených
S naší Tour du Mt Blanc nejvíc srovnatelnou situaci a nejvíc odlišnou reakci jsem zažila na odpočívadle u kibucu Neot Smadar. Bylo to poprvé na pouti, co jsem si mohla vychutnat ledovou čokoládu a navíc došla k revolučnímu zjištění, že můžu platit mobilem místo fyzickou kartou (kterou izraelské terminály jaksi totálně neakceptovaly). Čokoládu jsem si vychutnala společně se spolupoutníky z Under the Sky., na které jsem tam náhodou narazila taky. Zde se ale naše cesty měly rozdělit: oni pokračovali předem objednaným mikrobusem, aby si ušetřili nudný úsek stezky vedoucí pouze po silnici. Já se svým batůžkem hodlala ty nudné kilometry absolvovat –
a nevěděla, co mě čeká.
V tu chvíli na scénu vstoupí
Kika.
S mapou v ruce se jala mě přemlouvat, ať se svezu s nimi jejich mikrobusem. Ať nemusím šlapat desítky nudných kilometrů s krosnou po silnici. V tu chvíli paralelně s námi putoval ještě roztomilý čtyřlístek Němců. Ty přibrali na palubu taky. A tak mikrobus svištěl po izraelské silnici o pět lidí a báglů těžší.
Holt jiný kraj, jiný mrav
Nevím, jestli někomu z cestujících vůbec probleskla myšlenka na komfort. Atmosféru busu spíš protínaly výbuchy smíchu, veselé tlachání a zvědavé dotazy na nové pasažéry. Kiku jsme o pomoc ani neprosili. Pomoc poskytnout, když mohla, jí velel její instinkt.
Tady jasný rozdíl vidím:
V Evropě přes zaplacené
pohodlí vlak nejede,
však když upřímnou pomoc hledáš,
jdi za lidmi do pouště.
Leader na správném místě
Stočme se zpět k hrdinům Mt Blancu a našemu průvodci na pružinkách a pivu. Hned první večer, kdy jsme řešili nějaké komunikační faily v našem týmu, jsem si všimla jeho pozoruhodného talentu:
Juraj může v krvi míti
vína, piva kolik chce –
hladinka mu nezabrání
jasně řešit situace.
Je tu pro lidi, ne pro sebe
Jak jsme tak dělali kolečko ve tmě po kempu – Leader, Průvodkyně číslo 2 a Pomocná průvodkyně (that will be me) – a ujasňovali si své role, napadlo mě, že Juraj má empatickou komunikaci v týmu v malíčku jako nějakej manažer.
(Až když jsme se během následujícího dne škrábali do přenádhernýho krpálu s cílem stihnout lanovku dolů a zmrzlinu jsem zjistila, že Juraj manažerem skutečně byl. Pár let, pak vyhořel a nyní jezdí s PéPéeL.)
Poslouchá, respektuje, uznává a chápe; vypíchne, co mohl každý udělat jinak a co uděláme jinak příště (včetně něj). Bere zpětnou vazbu vážně. V zamotaném komunikačním spletenci odkládá své ego. Zatímco Průvodkyně číslo 2 a Pomocná průvodkyně se ne a ne naladit na společnou notu a točí se v dohadech o tom, která měla mít jakou výhodu, do rozepře vstupuje věta Juraje:
Beru tak, že jsme tu pro lidi, ne pro sebe. Že tu je třeba utlumit to ego svoje.
Na konci procházky nám poděkuje. Příště si dá pozor, aby byly od začátku ujasněny naše role.
Klepe kosu s vlaječkou, ať všichni odejdou s fotečkou
Pro plné pochopení následující scény si připomeňme jednu reálii z túry. Tour du Mont Blanc prochází třemi zeměmi, a poutníci tedy přechází mezistátní přechody. Postupně jsme stanuli na přechodech mezi Francií a Itálií, Itálií a Švýcarskem, Švýcarskem a Francií. Ve dvou případech ze tří bylo zrovna v sedlech mezi státy pěkně nepříjemno.
Vítr, nuda, kosa –
prostě čekat někde s vlaječkami
musel být pěknej voser.
Připomeňme si také, že Juraj pracuje pro jednu českou cestovku, nikoli sám na sebe (ale brzy bude). Mohl by si tedy klidně odprůvodcovat své základní povinnosti (jako já) a víc se nezajímat.
Ale on nedělá pro nic za nic, on je leader srdcem.
A tak už léta na Mont Blanc jezdí s takovým svým projektem.
Na každém z těch přechodů
čeká lidi s vlaječkou.
A tak každý z účastníků
odchází se svou fotečkou.
Maličkost? Možná. Ale když Juraje vidím, jak s mobilem a v kraťasech klepe kosu, a fotí ten stejný pohled znovu a znovu, jsem z toho až dojatá. V hraničním sedle s vlaječkami států, mezi nimiž zrovna přecházíme, čeká na všechny klienty: ty nejprvnější i nejposlednější.
Připomeňme si, že průvodce na pružinkách dokáže být hodně rychlý. Čekání, až dojdou všichni, bylo pro něj asi celkem dlouhý. Ve dvou případech ze tří bylo zrovna v sedlech mezi státy pěkně nepříjemno.
Vítr, nuda, kosa –
prostě čekat někde s vlaječkami
musel být pěknej voser.
I v největším deliriu mluví k lidem na briefingu
Ten deštivý den, kdy jsme se rozhodli zůstat v suchu a přeskočit etapu v busu, Juraj asi trpí obzvláštním pivním deficitem. Tak si aspoň vysvětluji fakt, že od rána do sebe klopí jedno pivo za druhým, stokilometrovou cestu busem nevyjímaje. To, že mě by položilo už jedno jeho extra silné pivo, by nikoho nepřekvapilo. Nad Jurajovým pivním režimem však zůstává rozum stát: jak se může po celý den jenom pivem ládovat?
Po celou cestu v busem baví lidi random playlistem a místo repráku mu slouží autobusový mikrofon, který zesiluje Jurajovy písničky i podnapilé poznámky.
Proč se tady o jeho pivním režimu vůbec rozepisuju?
Protože i v tom největším deliriu – kdy jsem si už říkala, co by na to asi řekla ta naše česká cestovka? – fungoval jako leader.
Zařídil, co musel –
až večer místo večeře
do stanu se skutálel.
A po večeři, kterou zmeškal,
čas briefingu[iv] přišel.
Jak se o tom dozvěděl? Vždyť ve svém stanu evidentně
o vnějším světě nevěděl.
Připomenul mu to jeden z klientů takovým jemným českým způsobem. Poslal fotku do WhatsAppu, na níž už pln očekávání drží papírovou plachtu s mapou. Já na nějaký briefing samozřejmě zapomněla – po celodenním nicnedělání už jsem všeho po krk měla a v půl devátý v suchým stanu už se málem ukládala.
[iv] Každý večer po večeři probíhal briefing, kde právě hlavní průvodce vysvětloval lidem program, trasy a terén na následující den. Moje role při tomto rituálu byla držet papírovou plachtu s mapou a načrtnutou trasou.
Čekala bych, že Juraj ve svém stavu ve stanu dál neví o světě. Že nějaké whatsappové pípnutí ho buď neprobudí, nebo si ho nevšimne. Ovšem to jsem nebrala v úvahu, že se jedná nejen o průvodce na pivu, ale taky na pružinkách. A už slyším, jak z vedlejšího stanu vyskakuje a v dešti, který se mezitím spustil, do kuchyňského stanu upaluje.
On fakt na ten briefing jde!
Sesbírám tedy poslední zbytky v těle ten den kofeinem nepovzbuzeném a sezením v buse vyčerpaném a jdu si ten jeho briefing taky poslechnout. Ani nemusím držet papírovou plachtu s mapou – tuto roli na sebe ten večer bere dotyčný klient nedočkavý.
WiFi lavička
Souvislých vět v Jurajově projevu bylo poskrovnu – Juraj je vedle plachty s obrázky roklí totálně pod obraz. Jeden střípek informace si přec uloží moje hlavička. Totiž: „WiFi lavička“.
Na vysvětlenou: Juraj upozorňoval na maličké muzeum na italské straně masivu Mt Blancu, které jsme následující den měli míjet. Krom toho, že několikrát zopakoval, že bude zavřené, a hrozně se tomu smál (bylo nakonec otevřené), měl tam být také přístup k WiFi. Nevím, odkud čerpal Juraj inspiraci pro pojem „WiFi lavička“ (byla tam terasa, ano, a asi i nějaká lavička – ale k WiFi se člověk připojil normálně zevnitř z recepce). Každopádně právě tento WiFi point mi celkem zachránil kůži.
Jak jsem naznačila na začátku, můj styl cestování je spíše spontánní. Byla jsem pyšná, že jsem si před odjezdem na Mt Blanc dopředu stáhla offline mapu patřičného francouzského regionu (Auvergne-Rhône-Alpes). Posuňme se ale na časové ose zpět do okamžiku, kdy jsem si u našich na WiFině tu offline mapu stahovala. V tu chvíli Lama neví, že Tour du Mont Blanc zahrnuje nejen francouzskou, ale také italskou a švýcarskou část.
Takže asi chápete můj problém: pokud jsem měla průvodcovat nějakou skupinu, byť ji jen jistit zezadu, anebo se alespoň sama neztratit, potřebovala jsem offline mapu. V horách, kudy jsme procházeli, signál samozřejmostí není. Že budeme v Itálii, jsem se dozvěděla až večer předchozí. A na data stahovat mapu fakt nechceš.
Jak tedy přišla k offline mapě nepřipravená Lamička?
Zachránil mě opět Juraj: je tu WiFi lavička!
A to se ani nerozepisuju o tom, jak předchozí večer sám pivem vyčerpán nalezl dost síly, aby mě upozornil, že do stanu bez kolíků mi určitě zateče. Svá slova potvrdil hned činem, pomohl mi zatlouct kolíky a díky tomu jsem tu noc spala v suchým stanu. Taky dobrý vědět.
Moudro z Mont Blancu
Tohle moudro ve skutečnosti nepochází z Mont Blancu. Ale zní to celkem chytlavě, takže pokud jste se chytili a dočetli až sem, voilà jedno moudro:
Často stačí jedno slovo.
Odhaduji, že to znáte.
Třeba někam odjedete
a nejprv vůbec nechápete,
co tam jako děláte.
Možná si nejprv říkáte, že to byla zase jednou ztráta času či vyhozený peníze. Nebo že s tímhle člověkem teda rozhodně svůj čas trávit nechcete. Anebo že tahle akce vůbec neodpovídá Vaší představě.
Někdy Vám něco nepřináší to, co od toho čekáte.
A pak přijde JEDNO SLOVO. Anebo třeba
- jeden nápad
- jeden člověk
- jeden pohled
- jeden tip a
- jeden okamžik
Tohle jedno něco Vás ňákou měrou zasáhne. Třeba Vás to motivuje nebo Vás to nasměruje nebo Vás to inspiruje. Najednou už víte jasně, že jste tam byli pro tohle.
