Obsah
Včerejší maraton v Alsasku jsem běžela pro Adélku. Svou vnitřní holčičku, které jsem dala za úkol si uvědomit, že je cenná. Když běžíte přes 4 hodiny, máte dost času na přemýšlení. I když tentokrát jsem ve flow čas moc nevnímala – spíš probíhající přítomnost. Nicméně za běhu ke mně přišlo téma postu: jak souvisí maraton a respektující přístup k dětem.
Jako děti: v něčem se neměníme
Při běhu jsem si všimla několika znaků, kterými se dospělí běžci neliší od dětí.
Když se mi chce čůrat, vyčůrám se právě tady.
Tohoto jevu jsem byla svědkem už loni na maratonu z Nice do Cannes, kde jsem po prvních kilometrech uvažovala, jak to provedu s hlásícím se čůráním. Tipovala jsem, že na Azurovém pobřeží nebude „akceptovatelné“ odskočit si do městského křoví. Mýlila jsem se – jakmile se objevily úplně první keříky na silnici vedle letiště, spousta běžců bez upejpání zamířila rovnou k nim. Už moje dvouletá neteřinka chodí čůrat ke stromům – že by zde byla paralela ke psím patníkům?
Dnešní maraton skýtal v tomto ohledu mnohem víc příležitostí, jelikož jsme probíhali nejednou vinicí.
Když procházím tunelem, zkouším jeho ozvěnu.
Vzpomínáte na školní vycházky? Tunely nás, apparently v dětství jako v dospělosti, vybízí ke spontánnímu zkoušení jejich akustických vlastností. Byla jsem docela překvapená, když skupinka běžců kolem mě v prvním tunelu začala výskat (vida, jak se dají využít vyjmenovaná slova!). Já jsem se k nim nepřidala, šetřila jsem dechem. Ale myslela jsem na děti.
Nutno dodat, že před cílem byly taky tunely. Tam už jsem volat neslyšela nikoho. Asi došel dech. Ale co já vím? Třeba si výskající skupinka u startu zavýskala i tady.
Když míjím keře, utrhnu z nich listy.
Varianta: když míjím bér zelený, oholím mu chmýří. V kontextu školních výletů bych tento rozšířený zvyk připsala potřebě kontrolovaných dětí ventilovat emoce a nevyužitou energii. Že u někoho přetrval až do dospělosti, mi demonstrují spoluběžci. Možná taky ventilují, možná jsou taky kontrolovaní.
Já sice listy netrhám, ale mívám nutkání keře, kolem kterých procházím, počastovat „hlazením“. U stovek vinných rév se držím, ale když běžím kolem levandule v nějaké vesničce, neudržím se a spustím sérii rostlinných „high-five“. Možná si kolemstojící mysleli, že se tím dobíjím. A třeba je to tak – kdo ví.
To hlavní: maraton a respektování dětí
Poslední dobou se zajímám o řeč života, více známou jako nenásilná komunikace. Cílem řeči života je podle jejího zakladatele Marshalla Rosenberga budovat mosty mezi mnou a tebou pomocí empatie.
Obzvlášť bych se chtěla naučit, jak umění nenásilné komunikace aplikovat s dětmi. Na dětech je podle mě pácháno násilí mocenským přístupem, který mnozí považují za normální. Tak jsem se dostala ke knize Respektovat a být respektován, jejíž spoluautorkou je Jana Nováčková, která mě kdysi inspirovala v rozhovoru na DVTV na téma „Škola vyvolává v dětech stres“.
Pokyny versus informace
Jedna z tezí přístupu Respektovat a být respektován zní: pokyny, příkazy a rady jsou málo efektivní, protože dítěti (člověku) naznačují, že je nekompetentní. Naproti tomu poskytnutí informace naplňuje dítěti (člověku) potřebu smysluplnosti a ponechává prostor rozhodnout se, jak s informací naloží.
Informace rozvíjejí zodpovědnost – rady a pokyny poslušnost. [i]
Zvu Vás k porovnání příkladu:
Možná je ti teď teplo, ale venku je mráz a tu čepici je třeba mít na hlavě. versus Nesundávej si tu čepici z hlavy, nastydneš! [ii]
Kde se dospělý chová jako průvodce a kde jako autoritativní vládce?
Dvě slova místo výčitek
Slova mají moc. A ať je úmysl za nimi sebeláskyplnější, záleží na tom, jak ho zformulujeme. Když proneseme…
Zase sis neuklidila to oblečení! Kdo se má pořád na ta roztahaná trička a ponožky dívat? Kdybys to aspoň jednou udělala bez říkání, opravdu ti to musím připomínat desetkrát za den?! Já už nevím, co s tebou! [iii]
…myslíme tím:
Očekávám pořádek. [iii]
Jenže adresát, obzvlášť dítě, si to přeloží jako:
Myslím, že jsi k ničemu. [iii]
Dochází tak k nedorozumění, které nese důsledky. Myslíme si o dítěti, že je fajn, máme ho moc rádi, ale jsme rozzlobení a chceme dát najevo oprávněný požadavek. Ale dítě neví, co se nám honí hlavou – vnímá, jak se k němu chováme a jak s ním mluvíme. Věty a tón hlasu můžou způsobit, že se dítě bude cítit ohroženě a méněcenně. Co dělá mozek při ohrožení? Hledá způsob, jak mu uniknout (například sebeobranou). Není v takovém stavu schopný věnovat se problému, na který jsme svými výroky chtěli poukázat (nepořádku).
Existují způsoby, jak se vyhnout výčitkám a efektivně vyjádřit svůj požadavek – například konstatováním. Možná je delší a kratší varianta – abych se držela myšlenky tohoto postu, zmíním jen stručnější:
Teri, tričko!
Příjemný nebo věcný tón hlasu dává druhému najevo, že nevyčítáme – jen upozorňujeme na to, co je třeba udělat. Dovednost „dvou slov“ funguje v situaci, kdy je jasné, o co jde. Šetří čas, nervy a nedorozumění. Přátelsky či věcně vyjádřenými dvěma slovy jako bychom říkali:
Považuji tě za zodpovědného, kompetentního člověka a vycházíme spolu velice dobře – jen je tady ten problém s… Věřím, že když se o něm zmíním, uděláš, co je potřeba. [iv]
Dvěma slovy se dostáváme k pointě:
Jak to souvisí s maratonem?
V zápalu běhu jsem se ocitla u skupinky, která vypadala, že ví, co dělá: měli za cíl určitý čas a nasazené tempo, se kterým jsem (ke svému překvapení) mohla držet krok. Tak jsem se na ně nalepila a zvolila je za své „soukromé vodiče“.
Byli dva až tři muži a jedna žena. Kluci měli tendenci to někdy „napálit“ a běžet rychleji (to se může při maratonu nevyplatit). Když to udělali poprvé, holka je napomenula:
Kluci, běžíte moc rychle, držte tempo!
Když se situace zopakovala, zefektivnila své upozornění:
Les gars! (Kluci!)
Ještě jednou zakřičela „Les gars!“, načež intuitivně a s humorem shrnula zásadu respektujícího přístupu:
Tohle bude náš signál, jo? „Les gars“ bude znamenat, že máte zpomalit.
Se zaujetím pozoruji jejich interakci, protože přesně o této komunikační dovednosti jsem teď přece četla!
A děje se „zázrak“. Možná méně zázračný v kontextu toho, že jsou všichni dospělí a předem dohodnutí, že spolu poběží maraton a doběhnou za určitý čas. Ale stejně se děje:
Kluci po nějaké době zase zrychlí, ale tentokrát se sami otočí na svou „vůdkyni“:
Zapomněla jsi říct „Les gars!“
Zasmějou se a sami zpomalí. Pak už sleduji jen neverbální signály. Kluci občas zrychlí, v hlavě jim naskočí „Les gars!“ a zpomalí. Holka už neříká nic. Všichni dobře ví, o co jde, a všichni se sami hlídají.
Já mezitím pozoruji metodu dvou slov v praxi a držím se jim za zády. Dokud si všichni synchronizovaně neodskočí do křoví (přesněji řečeno do vinice). Využiji situace a skočím do řádky taky – je mi celkem putna, jestli někdo vidí moje kalhotky.
Tím se story dostala ke konci. Asi čůrám rychleji, a taky jsem si neurčila, do kdy chci být v cíli. Takže natahuji nohy a skupinku až do konce závodu zanechávám za zády.
P.S.: Naučené věty jde přepsat
Vědět a konat se liší. Teoreticky můžu něco o komunikaci vědět, ale ne vždycky se mi daří teorii aplikovat v praxi. Důležitý je trénink a ještě něco: nevědomé programy. Autoři konceptu R & R nám nabízí vodítko na posouzení „správnosti“ toho, co jsme řekli: Kdybychom byli na místě dítěte, chtěli bychom to slyšet? Případně: Jak jinak bychom to chtěli slyšet? [v]
Způsoby komunikace můžeme přepsat. Doslova přepsat.
[i] Citováno z knihy Respektovat a být respektován, s. 58
[ii] Tamtéž, s. 61
[iii] Tamtéž, s. 30–31
[iv] Zase tam, s. 73
[v] Kde jinde, s. 56
