Obsah
Milý Čtenáři, milá Čtenářko, chci Ti povědět svou teorii o tom, PROČ dítěti není zima. První část vlastně o tom, PROČ dítěti není zima, není. O čem tedy je? O tom, jak si slovy krájíme svět, a o mém dilematu, jestli Tě oslovovat jako muže či ženu.
Formičky slov: Jak nám slova formují realitu
Slova, která používáme, formují naší realitu, a tak než začneš číst, připrav se na následující: budu Tě střídavě oslovovat jako muže a ženu, i když celou dobu budu myslet obojí. To proto, že v tomto článku je mým nástrojem český jazyk, který disponuje dvěma[i] formičkami, podle kterých vykrajuje lidské bytosti: mužskou formičku a ženskou formičku. Ostatně tak jsme zvyklí vidět svět: binárně.
Ano – Ne.
Muž – Žena.
Dobro – Zlo.
Toto binární rozlišení nám velmi zjednodušuje vidění světa: vždyť funkcí formiček je zjednodušovat práci.
Představ si, že bys měla před Vánoci ručně vykrajovat každou podělanou hvězdičku! To by ses asi nedokrájel…
Nezapomeň ale na jedno ALE: když vykrajujeme formičkou hvězdičky, část těsta zákonitě zůstane vně. Nějaké těsto se nevejde do formičky. Kus těsta nevyužijeme a nakonec jsme nuceni jej splácat do jakési neforemné placičky, aby nepřišlo vniveč.
Všechno těsto do formičky nenacpeme.
Stejně je to s binárním viděním světa. Když formičkami jazyka vykrajujeme realitu, zákonitě část reality zůstává vně. Určitý úsek zůstává nekategorizován a slovy jazyka nepopsán. Mezi jazykovými protiklady ANO a NE, MUŽ a ŽENA či DOBRO a ZLO zůstávají kusy reality, které nespadají ani tam ani onam.
Co když v NE existuje ANO, ŽENA je i v MUŽI a ve ZLU kus DOBRA?
Tak tolik k vysvětlení toho, PROČ Tě jednou oslovím mužsky a jednou zase žensky. Budu si s Tebou trochu hrát.
[i] Samozřejmě máme v českém jazyce ještě formičku třetí – neutrální, střední. Ta ale v souvislosti s živými bytostmi není relevantní. Tedy pokud nemluvíme o dítěti, které je rodu středního, ale to už je zase jiná pohádka.
Hluboko uvnitř víš, že život je víc
Hluboko uvnitř víš, že Ti život může nabídnout víc, než večerní zprávy a pivo.
Víš také, že kdysi dávno, ještě než jsi započal svoji lidskou kariéru povinnou školní docházkou, jsi ráda z plných plic
Zpívala,
Křičel,
Poskakovala,
Čmáral,
Ryčela,
Smál se,
Brečela,
Zkoumal,
Běhala,
Tancoval,
Tvořila,
Nakukoval,
Chytala motýly,
Sbíral šneky.
Bylo Ti jedno, jestli se Ti zamazalo oblečení.
Možná jsi klidně strávil dvě hodiny skotačením v louži s bosýma nohama, a vztekala ses, když Ti starostlivá maminka – které byla kosa už jen při pohledu na Tvé mokré bosé nohy – natahovala ponožky.
Tobě kosa nebyla.
Proč Ti nebyla kosa?
Nebyla Ti kosa, protože Tě hřála radost ze života.
Byl jsi tak pohroužený do cákání vody a fascinovaná létajícími kapkami, že jsi nějaké zimě nevěnoval pozornost. A proto ve Tvém světě, v momentech plného soustředění, žádná zima nebyla.
Tento stav se anglicky nazývá flow.
Drž se svého Flow, Tvůj Život je Hrou
Když jsme započali svou lidskou kariéru povinnou školní docházkou, postupně jsme se učili počítat, číst a především chovat se kultivovaně.
A jak jsme se tak učili, odnaučili jsme se být ve spojení s flow.
Flow jsme nahradili úkoly, známkami a hvězdnou kariérou v kancelářích.
Ale flow se jen tak nedá. Čas od času se nám – v prostoru mezi nákupem a prací, při procházce v lese nebo pohledem na rozkvetlý keř – připomene.
Jo, ty se máš, ty si ještě můžeš hrát…
Říkáme dětem a neuvědomujeme si, že jsme méně uvědomělí, než to dítě, ke kterému blahosklonně mluvíme.
Neuvědomujeme si totiž, že hru na seriózní lidi hrajeme my sami. A že se kdykoli můžeme rozhodnout hrát jinak. Třeba tak, že necháme flow, aby plynulo – bez kontroly.
Lama by to shrnula takto:
Drž se svého Flow, Tvůj Život je Hrou.
O tom, jaké to je, když volnému plynutí Flow stavíme hráze z vlastního Ega, si můžeš přečíst v článku Poslouchej svou Duši HNED.
