Centrální autobusové nádraží v Jeruzalémě mě zase jednou vítá – Jeruzalém, křižovatka lidí, kde se těžké energie minulých i přítomných konfliktů mísí s posvátnou atmosférou třech náboženství.
Když jsem Izrael opouštěla, bylo to v domnění, že jej opouštím na dobu nedohlednou.
A po pár měsících zase jednou sedím na centrálním autobusovém nádraží ve městě považovaném mnohými za duchovní centrum.
Myslím, že Izrael, a Jeruzalém obzvlášť, si Vás dokáže přitáhnout, aniž byste nějak zvlášť chtěli. Má také magickou schopnost propojovat lidi zdánlivě nahodilými nitkami setkání.
A tak tu sedím, jako bych se s ním před pěti měsíci vůbec nerozloučila, a domlouvám výlet s kamarádkami, jako by neuplynul žádný čas. Některé se mezitím stihly z Jeruzaléma odstěhovat a zase vrátit.
Jeruzalém ve mně vyvolává smíšené pocity: zatuchlá minulost a vroucí přítomnost.
Ty jsi matoucí, víš to?
Říká kluk s kipou, který mi v buse posdílel internet.
Proč? Lama?
Vypadáš úplně jako Izraelka. Podle vzhledu i podle chování.
Zajímavé, říkám. Možná proto, že jsem tu rok žila.
Ale jistě také proto, že Izraelcem může být v podstatě kdokoli. Může jím být Američan, Afričan i Arab. Může být oblečený do černého obleku ze 17. století nebo vojenské uniformy a mluvit kromě hebrejštiny rusky, persky nebo francouzsky. Bude blond s pletí albína nebo bude mít černé kudrny k opálené kůži. Chodí do synagogy, mešity nebo do baru. Typický Izraelec se těžko definuje – typů je tu nespočet.
Izrael je totiž křižovatka lidí. A já se na ní zase jednou ocitám a vítám nová dobrodružství se starými známými.
Slov: 250
