Obsah
A co ty děláš? Otázka, která mě poslední tři měsíce často zastihne. Nezřídka ji doprovází Kde bydlíš? Ani na jednu se mi neodpovídá lehce. Here’s why.
Utírám med z batohu
Než jsem se definitivně rozloučila s Francií, vydala jsem se do Pyrenejí. V kempu s výhledem na hory a soukromým potůčkem u své perníkové chaloupky jsem pořídila vzácný dárek pro naše: rododendronový med.
Sklenička medu přežila cestu z Pyrenejí, zpátky do English campu (kde jsem pracovala), putovala na jih Francie, než se nakonec nalodila v krosně do letadla.
Po příletu jsem si odložila věci v mém „pražském přístavišti“ u kamarádek a letěla se s nimi setkat v kavárně. (Jestli mi něco ve Francii chybělo, byly to pražské kavárny a dobrá kávička.)
Připadalo mi, jako by mi vlasy nějak lepily. Slepené vlasy nejsou u mě nijak nezvyklé: buď volají po umytí, nebo po učesání (jde to jedno s druhým). Ten den však opravdu nějak lepily.
Kamarádky na mých vlasech neshledaly nic podezřelého. Moje neurčité podezření zmizelo až do chvíle, kdy jsme objevily lepivé fleky na triku.
Nevyteklo na mě trochu toho medu z batohu?
Naznala jsem, že asi jo, a pustila to z hlavy až do večera. Přede mnou byl totiž urgentnější úkol: sehnat ohoz na balet.
Asi nikdy jsem si tak rychle nesehnala outfit – ale díky časovému tlaku jsem si za pět minut vybrala v sekáči halenku a sukni a už byl čas jít na baletní představení. Uznejte – v tričku od medu jsem do Národního jít nechtěla.
Podkapitola: jogurty v Národním
Ale zážitek z baletu bez večeře by byl neúplný, a protože cestou do Národního divadla nebylo moc na výběr a čas hrál proti nám, zapadly jsme do Žabky a vyšly s pohankovými krekry, banánem a řeckými jogurty.
Paní na pokladně v Národním se projevila jako perla a nabídla nám nejlepší místa se zaměstnaneckou slevou. Rozuměj: za symbolickou částku jsme dostaly výsostný výhled, protože nám vstupenky zarezervovala ze svého účtu zaměstnané. Nemusela, ale chtěla. A taky jsme asi byly poslední, kdo si lístky kupoval – 10 minut před představením.
Pár minut do začátku je pořád ještě pár minut, takže jsme rovnou u pokladny vytáhly krekry, a já navíc jogurty. Milá paní nás upozornila, že máme lístek na balet teď, v 19 hodin, a my ji ujistily, že víme.
Nebýt kamarádčina naléhání, ať už jdeme, zkonzumovala bych si řecký jogurt celý, ale už bylo fakt načase jít. No a v tu chvíli nastoupilo na scénu moje EjDýEjčDý, či krátkodobé zatmění mozku nebo jak to nazvat. Obsah kelímku jsem nutně musela dojíst, takže jsem ho propašovala kolem hostesek až na to sedadlo se skvělým výhledem. To už ale balet začínal, takže jsem si nedojezený kelímek jogurtu musela strčit do batohu k medem zapatlanému triku a druhému, neotevřenému kelímku.
O přestávce jsem samozřejmě musela dokončit nedodělanou práci: dojíst napůl snězený jogurt i ten neotevřený. Seděla jsem na chodbě Národního divadla, batohem z maratonu v Nice si zakrývala klín a na klíně dlabala jogurty. Možná jste si všimli, že v Česku mají lidé ještě ve zvyku do divadla nosit róby. Vedle kolujících elegantních žen a mužů se šampaňským jsem si připadala nepatřičně (ani můj skvělý ohoz ze sekáče mi k lepšímu pocitu nestačil). Aspoň že tu bílou halenku jsem měla: ladila k jogurtovým vousům.
Jak to dopadlo s medem?
Když se po baletním představení a drinku ve Slepé kočičce dostaneme s holkama na byt, ptá se Anička z předsíně trochu nejistě, jestli jsem náhodou neměla s sebou med. V obýváku na nás čeká medové překvapení, které bych přirovnala ke hře samá voda.
„Trochu medu“ na mě z batohu nevyteklo: roztřískala se celá sklenička a v batohu byla medová potopa, ke které vedly medové indicie na podlaze.
Chudák Anička, nesnáší vůni medu.
Chudák Síta, veganka.
Chudák já, nasraná.
Jak tak uklízíme medové nadělení a igelitkou izolujeme postiženou kapsu, přičemž se ani nesnažím ji umýt, jen zabránit dalšímu šíření medu – potají si toho rododendronového medu z Pyrenejí líznu. Když už to dopadlo takhle, ať z toho mám aspoň kapku potěšení.
Medová nehoda se neomezila na onen večer.
Co myslíte, že jasně odlišovalo mou krosnu od jiných další den ve vlaku?
Louže od medu. Igelitka na kapse nebyla nic platná. Ještě že jsem si na cestu vzala tričko už medem poznamenané – jako bych to tušila.
Epizoda s medem skončila asi za týden. Krosna zatím čekala u našich na záchodě, až dotrajdám ze Slovenska a zbavím ji lepkavosti. Mamka si ji umýt netroufla. Jednou se mi ale na zahradě svěřila:
Já jsem si trochu toho medu z tý krosny slízla, abych ho aspoň ochutnala…
Takže nejsem sama. Jsme přece jedna rodina.
Chcípám ve Drienici
Když jsem při random scrollování LinkedInem narazila na školení, jehož náplní mělo být nabytí „skills for transition“, okamžitě jsem se přihlásila. Program zněl lákavě:
- dovednosti pro trh práce
- environmentální vzdělávání
- podpora mladých lidí v podnikání
- věková skupina 18 až 35 let
Navíc byl celý kurz zdarma, s ubytováním, stravou a možností získat 200 euro po jeho absolvování. A tak jsem se hned po odložení krosny od medu vydala na východní Slovensko.
Too good to be true?
Značnou část úvodního večera jsme strávili podepisováním několika prezenčních listin (jedna pro zaštiťující organizaci, další pro sponzorující banku, třetí už ani nevím). Tento rituál se opakoval každé následující ráno i odpoledne. Další část jsme vymýšleli společná pravidla (jako v progresivní první třídě). Na závěr jsme si zahráli seznamovací hru, která spočívala v opakování jmen všech předchozích, jejich oblíbené či neoblíbené aktivity a přidáním vlastního jména a té naší favourite činnosti. V kruhu nás stálo 35 účastníků – připadala jsem si jako v klubu anonymních alkoholiků.
V tomto duchu školení pokračovalo. Následující den jsme si při ranním workshopu vytáhli papírek se situací, nad kterou jsme měli v týmech diskutovat a následně své postřehy prezentovat. Naše zadání?
Jánovi se rozbila pračka a potřebuje novou. Jaká řešení bychom mu poradili?
Nekecám. To byla první část chcípání – druhá fáze spočívala v poslouchání ostatních prezentací. Bylo jich hodně.
Háčkování
Po prvním dni mi instinkt velel jasně: pryč odtud. Náš kurz zdarma na získávání kvalifikací pro trh práce měl však jednu podmínku, kterou stanovila sponzorující banka:
Při předčasném ukončení školení z jiného než závažného důvodu vzniká povinnost uhradit 300 euro jako kompenzaci nákladů.
Byli jsme tedy zaháčkovaní. Nejen já, ale třeba i moje spolubydlící, která měla dost kompetencí, že by mohla celé školení převzít. Přihlásila se v domnění, že se dozví, jak rozjet sociální podnikání.
Omezení svobody pohybu vyvolalo frustraci nás, kteří jsme tam seděli jakoby nedobrovolně. (Jasně, měli jsme na výběr – mohli jsme zaplatit 300 euro a osvobodit se.) Frustrace vedla ke vzpouře, vedené starší částí participantů – té, které to celé připadalo jako chcípárna.
Ze školení vyplývá poučení: 18 – 35 let je příliš velké rozpětí. A promarněné pospávání ani 200 euro nezaplatí.
Prosím policisty o vodu
Drienica mi ale dala taky poklad, za který jsem vděčná: jmenuje se Veronika. Spoluúčastnice na chcípárně, naladěná podobně. Stmelila nás výprava do Kauflandu. Naše setkání bylo z těch, kdy čím víc mluvíte, tím jste nabitější. A taky máme společnou známou. Vero s ní bydlela půl roku ve španělské vesničce, já tři měsíce na francouzském venkově. Ta známá je Francouzska-Angličanka. Vero je ze Slovenska, já z Česka, a tohle jsme zjistily, když jsme se romským ghettem na východě Slovenska tmou z Kauflandu plahočily. Zbytek cesty na náš hotel jsme za svitu luny stopovaly. Chápete – to je pro mě osudové.
Vero mi v Drienici navrhla, ať s ní jedu na Pohodu. O festivalu jsem nic netušila. Nicméně jen co jsem si v Prachaticích umyla krosnu od medu, už jsem jela na trenčínské letiště. Vero nám na Pohodě domluvila brigádu v Press centru. Moje role? Vydávat novinářům klíčky od skříněk. Jinak jsem nasávala pohodovou atmosféru.
Long run kolem Váhu
Náš team leader Kristián si mohl ukroutit hlavu, když mě první den festivalu viděl v běžeckém úboru. Chtěla jsem svým slovenským teammatům vysvětlit, že si jdu „zaběhat kolem Váhu“, načež vybuchli smíchy. Asi nějaká záhadná kombinace mého čecháčkovského přízvuku, růžového tílka, kučeravých vlásků a skutečnosti, že jsme na festivale Pohoda.
To som ešte za tých 10 rokov, čo tu robím, nezažil, aby šiel niekto behať na Pohodě,
řehtá se Kristián.
Ale já mám svůj tréninkový plán.
Maratonový tréninkový plán obsahuje bod, který pokud možno nevynechám: long run. Tento týden spadal na ráno po probdělé noci na Pohodě. Raději bych se byla vyspala, ale vlezla mi tam noční šichta. V 6 ráno tedy ulehám do stanu a vzbudím se v 10 kvůli vedru. A už je čas long runu.
Že se cítím zprva mrtvolně se nevymyká normě. Jenže ubíhají kilometry a minuty, a endorfiny z aktivity pořád nikde. Obvykle long run nevzdávám, ale mrtvolnost neustupuje, takže musím ustoupit já. Vyšťavená víc, než po maratonu, se otáčím. Mám pocit, že u toho Váhu padnu.
Dva kilometry před letištěm stojí policejní hlídka. Asi jsou připravení pro případ incidentu na Pohodě. Vnímám je v tu chvíli jako potenciální spasitele: vyčerpání a slunce už jsou neúnosné.
Nemáte prosím vodu?
Na zmatený pohled dodávám:
Asi jsem to trochu přehnala…
S čím jste to přehnala, slečno?!
Uklidním je, že s během.
Poslední úsek do stanu běžím s lahví perlivé vody, kterou mi policisti darovali. Nestihnu ani sprchu – musím běžet na denní šichtu. Ke všemu se rozhodnu dát si pauzu od kofeinu. Den v Pressku jsem přežila s energií téměř nula.
Ještě že nic netrvá – a dopamin dodá Kofola.
Spím v mnichovským týpý
Kdybych chtěla spát v týpý, nekodrcala bych se kvůli tomu Flixbusem do Mnichova. Ale já nechtěla spát v týpý a v Mnichově mě čekal kurz nenásilné komunikace. Nakonec ale došlo i na týpý.
Z příjezdu do Mnichova mi utkvěl jeden detail, a sice jak mi z batohu vypadla čokoláda. Takové věci k životu v batohu patří: někomu se doma rozlije kafe na ubrus, no a mně se zase někdy v báglu vylije med, vybuchne jogurt nebo otevře lahvinka pomerančového oleje. Říkám si pak díky Bohu za med, čokoládu a vonné oleje. Mohlo by to být kari. (To už tu bylo taky.) Nicméně zpátky k čokoládě. Ani nevím, jak mě to v tom shonu napadlo, protože jsem simultánně řešila svlékání punčocháčů na chodníku a hledání trasy na Googlu. Ale vybavuju si, jak najednou zjišťuju, že nemám svou devadesátiprocentní čokoládu.
Nepamatuji si už, s jakým záměrem jdu za řidičem: chci se ho snad zeptat, zda nenašel ztracenou čokoládu? Něco v tom smyslu určitě, protože se na mě obrací týpek s americkým přízvukem a z batohu vytahuje moji čokoládu. Prý mu bylo divný, kdo by nechal na chodníku tabulku čokolády.
Odbočka: vteřiny v buse v Izraeli
Během svého izraelského období jsem zažila trochu podobnou situaci.
Lišila se v těchto bodech:
- Ztratila jsem mobil a ne čokoládu
- Mobil jsem našla pod koly busu a ne u někoho v batohu
- Ztráta mobilu cestou do Tel Avivu by měla asi dalekosáhlejší důsledky, než ztracená čokoláda v Mnichově
Dnes mi to připadá jako zázrak (tehdy v zápalu situace a izraelské divočiny jsem si stihla jen oddychnout). Pár vteřin před odjezdem busu si uvědomím, že nemám mobil. Zmobilizuju síly a letím za řidičem, aby počkal – že nemám mobil. Řidič mi dá pár vteřin – pak prý jede.
Za pár vteřin pod koly busu najdu svůj mobil. Jsem zachráněna.
Přemýšlím, o jakých věcech v životě rozhoduje pár vteřin.
The TENT, můj mnichovský hostel
Nocleh v Mnichově jsem si našla až ve Flixbuse cestou tam – ubytování pro jednu na dvě noci se najde vždycky. Podle kritéria nízká cena mi v nabídce zbývá přesně jeden youth hostel: The TENT.
V TENTu mají taky jednu podmínku: je to youth hostel (Jugendherberge). Ubytují mě pouze pokud moje ID prokáže věk pod 30 let. S úlevou, že spadám ještě do mantinelů youth hostelu, rezervuju, a ještě si říkám:
The Tent, zajímavej název.
Po tříhodinovém úvodu do nenásilné komunikace v cizím jazyce se těším do postele. Cestu do hostelu si ale ještě prodloužím již klasickým nasednutím na špatnou tramvaj.
Už asi tušíte, kam mířím. Myslím si, že hledám hostel, a zatím najdu týpý. U recepce vyfasuju tři deky – prý si mám přijít pro další, když mi bude zima. Ta velkorysost mě potěší (aspoň si nebudu muset půjčovat oblečení od Evy Josefíkový jako v Thajsku) a zároveň vyděsí: To tam bude taková zima?!
Zima byla. Skončila jsem asi na pěti dekách s bundou. Spali jsme na palandách v týpý, kde se i v létě v noci ochladí.
Odhlédnu-li od skutečnosti, že mě the TENT svou doslovností zaskočil, místo je to překrásné. Každou noc se zapaluje obří táborák, kde se v kruhu srocují návštěvníci TENTu. Kruh a oheň – tak vřelé, že překonají obrazovky. Já ještě chvíli odolávám a snažím se něco „dělat“ s tabletem. Ale kruh a oheň mám, myslím, zakódované v genech. Jako všichni ostatní, co tam sedí.
Na nenásilné komunikaci jsme se učili, že lidské potřeby jsou univerzální. Je mezi nimi i potřeba kontaktu či sounáležení. Lišíme se jen v tom, jak si ji naplníme. Já v tom kruhu kolem táboráku prožívala propojení, aniž by došlo na mluvení.
Pokud splňujete věkovou hranici a stačí vám tři až čtyři deky, doporučuju navštívit mnichovské týpý.
END OF PART 1
V pokračování se můžete těšit na:
Vyklepávám šváby
Cvičím nahá či-kong
… a ve volných chvílích zpívám Skákal pes
Dopisuju si s Peruánci
Žasnu nad úžasností FSS
Odposlouchávám v kavárně
… a odposlouchávám v busu
Neutíkám před medvědem a vůbec ho nevidím
Mám vždy s sebou aspoň jednu zbytečnost
