Skip to main content
PříběhySelf Sabotáž

Můj boj s Časem aneb Jak jsem jela na judaistickou exkurzi

By 9 října, 2023No Comments

Ve světle čerstvě vyhlášeného válečného stavu v Izraeli – oblast Izraele a Palestiny vždycky dokáže překvapit, to máme asi společné – se zamýšlím nad mírem. Podle mých ezo zdrojů jsou boje vnější odrazem bojů vnitřních, a tak přímá cesta k míru vede skrz smíření se s vlastními boji v nitru každého z nás. No, jedním z mých vnitřních bojů je nepochybně můj boj s Časem.

V tomto článku můžeš nahlédnout do jednoho normálního rána, kdy jsem neběhala ani po poušti (o tom zde), ani po Himalájích (o tom jsem ještě nepsala), nýbrž snažila se dostat z jedné normální čtvrti v Brně na to nejfrekventovanější místo v jeho centru. Jela jsem totiž na judaistickou exkurzi po židovských památkách Mikulova. A přesto jsem byla bezradnější, než v těch dunách nebo horách. Čas hrál totiž proti mně.

Ranní kafe mě vystřelilo asi až na Mars. To, že jsem na domluvené místo srazu u hotelu Grand s ostatními judaisty a paní doktorkou C vyrazila později, než na poslední chvíli, nemusím nijak zdůrazňovat, jelikož je to přes mé snažení stále ještě u mě standard. Ale to ráno jsem jednala, jako bych byla poprvé nejen v Brně (kde jsem rok bydlela a drandila křížem krážem na kole), ale snad i na této planetě.

 

Fáze I – Tramvaj

Příchod na tramvajovou zastávku spustil celý řetězec zmatených událostí patřících do sekce self sabotáž, zamlžení mozku anebo radosti MHD. Vyložím Vám je tu chronologicky tak, jak se staly:

  • já pozdě na tramvaj,
  • tramvaj pozdě,
  • změna trasy podle Googlu,
  • telefonát paní doktorce C, že se trochu opozdím
  • nástup do špatného směru,
  • nástup do správného směru,
  • totální přejetí zastávky,
  • výstup u Vojenské nemocnice,
  • už dávno mega pozdě,
  • další tramvaj až za nepřijatelných pár minut, které jsem neměla

Fáze II – Taxík

Google jako nejrychlejší cestu k hotelu Grand nabízí taxíka, a tak přes data stahuji aplikaci Bolt a objednávám si řidiče Martina, jehož autíčko se na mapce apky celé nekonečné 3 minuty nehýbe z místa. Mezitím znovu telefonuji s paní doktorkou C, které jsem před půl hodinou omluvně nahlásila pozdní příjezd v 9:23, nicméně teď už je 9:30 a já jsem zhruba stejně daleko od místa srazu, akorát z druhé strany. Do telefonu jí slibuji, že už nastupuji do taxíka a za 3 minuty tam jsem (mám sklon udávat dřívější ETA[i], než je reálné – pokud jste chronický chodič pozdě, tak to znáte). K této naivní představě mě vede auto s tučným nápisem Bolt, které se zjeví vedle mě, a já už už beru úlevně za kliku, jenže řidič uvnitř kroutí hlavou na znamení, že on není ten můj vyvolený.

[i] ETA = Estimated Time of Arrival

Když konečně nastupuji do správného taxíku, před nosem mi ujíždí ta tramvaj, na kterou jsem původně nechtěla čekat, a radši zaplatila asi 7x vyšší částku Martinovi, jen aby mě dovezl na místo srazu včas; to byl v tu chvíli sice už předem prohraný boj, ale při vědomí, že na mě čeká 6 dalších lidí ve velké modré dodávce v čele s paní doktorkou C, jsem se snažila bojovat o každou minutu a uchránit si střípky reputace.

V autě se ptám Martina s úprosností dítěte škemrajícího na rodičích ujištění, že nikdy nenastane konec světa nebo že Ježíšek nosí dárky, a zároveň tuší, že rodiče, jakkoli by chtěli dítě uchlácholit kladnou odpovědí, nemůžou zapřít realitu:

Cesta trvá 3 minuty, že?
Nene, minimálně 10 minut, je šílená doprava.
Lámu nad sebou a Časem hůl, ne, my dva se prostě ne a ne synchronizovat, a skutečnost o reálném čase mého příjezdu oznamuji doktorce C smskou, neboť se příliš stydím jí zavolat. Čekají na mě už půl hodiny.

Fáze III – Lidl

Pokud si myslíte, že se milý Chronos[ii] nade mnou smiloval a dovolil mi zasekaným čtvrtečním Brnem dorazit až na místo srazu, tak si to prosím odmyslete. Modrá dodávka vypravená za židovskými památkami už nemohla dál čekat, aby na oplátku nečekal pan průvodce v Mikulově. Musím se do Mikulova nějak dopravit po vlastní ose busem. Martin to tedy namíří místo k hotelu Grand na nádraží Zvonařka, a vyklidněně reaguje na můj stres:
Já teda nevím, co v tom Mikulově máte za byznys, ale řek bych, že jsou v životě horší věci…
To mě na chvíli uzemní. Ale jen na chvíli. Než mě vysadí u Lidlu.
Vy asi nejste brněnská, že?
Neodvažuji se mu přiznat, že to není ani rok, co jsem tu rok bydlela.
Ochotně mi vysvětluje, že nádraží Zvonařka se nachází hned tady za rohem a ať si to kdyžtak dám do Googlu. Jenže to já už neposlouchám, přece Zvonařku znám.
Autobus mi jede v 9:55. Teď je 9:42, takže jo, to ještě stihnu zajít do Lidlu. Přece nebudu pár minut čekat na nádraží. Ne že bych něco nutně potřebovala, ale cherry rajčata a Skyr se vždycky hodí. Stihnu ještě v klidu zkontrolovat výživovou hodnotu, ne, opravdu se na ní nic nezměnilo, a už se zase rozkoukávám venku.
[ii] Pokud Tě zajímá význam slova Chronos, chronologický nebo třeba synchronizovat, čti zde.

Fáze IV – Autobus

V tomto bodě vám musím vysvětlit jednu svojí superschopnost: postavte mě do uzavřeného prostoru, stačí podchod nebo Lidl, nemusíte mi zavazovat oči ani se mnou manipulovat, ale když z něj vyjdu, jsem jak ten Návštěvník z Marsu. Nejsem schopná určit směr, odkud jsem přišla, ani kam se ubírám.
A tak dojde na Martinova slova. Vytahuji Google a snažím se otáčením mobilu zjistit, kudy se mám kurňa vydat na tu Zvonařku, která se podle map nachází 100 metrů od mé polohy. (Dost možná se dá na 100 metrů to nádraží i zahlédnout, ale žel, nevidím na dálku.)
To už je 9:51, :52 a :53, a já stále přecházím přes několik semaforů tam, zpátky a zase tam. V :54 už jsem na své podvědomí dost naštvaná. Seskočím konečně ze zmateného obláčku, a sprintem mířím k budově, ve které čím blíž, tím víc tuším nádraží. Na nástupiště 35 se přiřítím přesně na minutu. Čeká tam už chumel lidí; tentokrát naštěstí ne na mě, ale na opožděný autobus do Mikulova, který se dostaví o dalších 20 minut později. Mám tedy ještě čas odskočit si ke krajnici za keřík a 10 minut civět do sluníčka. Prý to pomáhá zlepšit náladu a krátkozrakost.

Fáze V – Mikulov

Můj slavný příjezd se nakonec koná až v Mikulově, kam se ke skupině judaistů připojím v synagoze. Pan doktor D tam zrovna se studenty luští jakýsi hebrejský nápis a – jak s oblibou dělává – rozhlíží se po skupince, koho by tak vyvolal. Oko mu padne na nový přírůstek do skupiny:
Tak třeba… Adéla se nám tu zjevila!
Přistupuji až těsně k desce, protože mé oko je čím dál krátkozračejší, a luštím pár slov staré hebrejštiny. Pan doktor nemá být čím nadchnut, a tak mě se slovy „Nebudu vás trápit!“ přeruší a čtení dokončí sám.
Zbytek dne už probíhá hladce: exkurze na židovský hřbitov, seznamování se současnou generací judaistů, přejezení sýrem a napojení vínem. Úplně jako za mých bakalářských let.

Nemohu pochopit své vlastní jednání. Nedělám věci, které dělat chci, a zabývám se právě tím, co nenávidím.

To řekl svatý Pavel. A já s ním vřele souhlasím.