Obsah
Práce na sobě není nikdy dost, a pokud jde o přepisování podvědomých programů, je můj vztah s časem parádním příkladem.
Můj vztah s Časem
Varianta A mého vztahu s časem: chybí mi.
Varianta B mého vztahu s časem: mám ho plný kecky.
Když mi chybí, honím se za ním.
Je-li ho moc, nevím honem, co s ním.
Verze A, anebo B – není nic moc mezi tím.
Můj vztah k plánování
Můj vztah k plánování je odrazem mého vztahu s časem. Moje podvědomí mi více méně úspěšně už přes dvacet let skrývá fakt, že některé věci se dají naplánovat. Existenci jízdních řádů si uvědomuju, jen když to „fakt“ potřebuju.
Ale to není případ dnešního rána.
Dnešní ráno jsem se probudila za zpěvu ptáčků v pohádkovém francouzském městečku v domečku, kde se zastavil čas. Jestli by někdo za takových okolností řešil jízdní řády, já ne, obzvlášť, když jsem na dovolené. Zjišťuji tedy až podnícená přímou otázkou, kdy mi jede autobus, že – jak už to u pohádkových míst bývá – další bus jede až za dlouho. Mám tedy času mnoho (varianta B).
Co dělat, když najednou mám čas? Jdu běhat.
Můj vztah s Během
Na Běhu mám ráda, že dovoluje mému tělu i mysli zároveň pustit se na špacír.
K běhu potřebuju jen svoje Altra boty a nově také nepostradatelné chytré Hodinky. (Slibuju, že souvislost Hodinek s leitmotivem Času nebyla literárním záměrem a došla mi až někdy v půlce psaní slova hodinky.)
No a taky Vůli. S Vůlí je to ošemetný, protože ji nemůžu ani zapomenout, ani ztratit. Zato ji můžu snadno zalepit. Medem namazaným Komfortem. Ale to by mi zas dal přítel Diskomfort sežrat, takže se radši seberu, nadechnu a vstříc zářivému ránu rozběhnu.
Vztah Času a Běhu
Vztah Času a Běhu je na první pohled patrný. Běh nejen že probíhá v Čase, ale jsou i tací, kteří si chytrými Hodinkami Čas Běhu měří (A neběžci si aspoň měří Běh Času.) Mě už Hodinky taky svedly, a můžu říct, že posunuly mojí zkušenost s Během i Časem do dimenzí, o kterých se mi nesnilo.
Teď se podrž a počkej si na paradox: i při té nejpřesnější časomíře můžu zapomenout na Čas. Tomu říkám síla podvědomých programů.
Ani Hodinky nejchytřejší můj vztah s Časem nepřepíší.
Scénář vypadá asi takhle: je zářivé ráno, já běžím, abych zabila čas, hodinky mi každých pár vteřin připomínají, ať se držím v předepsaném čase, a já mám času plné kecky.
Co vteřinu při běhu
na hodinky kouknu,
ale čas jízdního řádu
na smart hodinkách nevyčtu.
Výsledek scénáře: svůj Čas jsem svými keckami opravdu zabila. A nastává varianta A.
Můj vztah s jízdním řádem
Můj vztah s jízdním řádem není přímočarý. Jak vysvětlit složitost vztahu k něčemu tak jasnému a přímému, jako je jízdní řád?
Leností mé podvědomé Lamy.
Moje podvědomá Lama nechce vidět, co má přímo před očima. Nebude plýtvat 3 sekundy svého času (kterého má v tu chvíli ještě na rozdávání), aby si zjistila, kolik času jí zabere chůze z domečku, kde se zastavil čas, na zastávku busu. Dále si nebude zanášet mozkovou kapacitu kalkulem času, kdy je potřeba se vrátit z běhu, aby stihla dojít na bus (nezapomínejme, že neví, kolik času potřebuje, aby tam došla). Ne.
Vztah Času a podvědomých programů
Podvědomá Lama totiž čistě momentálně žije variantu B svého vztahu k Času. Má ho tolik, až jí přetékají kecky, a zůstává v mylné představě, že to tak na věky zůstane. Místo investice pár sekund svého času (se kterým neví právě, co dělat, a to je kámen úrazu) ve prospěch budoucnosti se rozhoduji zůstat ve slepé nevědomosti přítomného okamžiku a s mindsetem „nějak to dopadne“ jít běhat (neboť momentálně mám přece času dost).
Jak už tuším já při běhu i Ty při čtení, varianta B se mrknutím oka přelije ve variantu A, a já zase jednou nestíhám.
Teprve když brutálně nestíhám[i] (ale ne předtím, než si dám vařit horkou vodu na čaj), odvažuji se otevřít Google mapy a zjistit si, kolik musím na bus ujít cesty: 43 minut. Já jich mám sotva 13.
[i] Jinými slovy: varianta A mého vztahu k Času je očividně mnohem lepší motivátor k akci, než varianta B.
Přichází na scénu má oblíbená část podvědomých programů. Totiž místo abych práskla do bot,
úplně se zastavím.
Na Google mapy civím,
a zda se nějak nespletly,
přemýšlím.
Ale vzadu v hlavě hlásek ví,
že Google maps se nemýlí.
(Aspoň ne na tak jednoduchých trasách.)
Můj vztah se Stopem
Můj vztah se Stopem – asi jako každý vztah – odráží podvědomý strach z odmítnutí.
Pokud chci úspěšně ulovit Stop, zákon statistiky velí: čím víc autům mávneš, tím větší je pravděpodobnost, že nějaké stopneš. Ovšem zákon statistiky nebere v potaz podvědomé strachy. A tak veškeré racionalitě navzdory mávám při stopování na každé několikáté auto, a nechám jich spoustu projet bez povšimnutí – poněvadž se stydím a mám strach z odmítnutí.
Každopádně tentokrát potřebuju stihnout bus, abych se včas vrátila a 30. narozeniny blízké kamarádky oslavila. Bus jede za 13 minut a mně jich na zastávku zbývá 43. Čas – respektive jeho nedostatek – je skvělý motivátor, a dokope mě zvednout ruku okamžitě. Čas mi přeje, někdo staví okamžitě.
Jeho portrét? První dojem říká farmář. Ale ulita z kostkované košile a robustního těla skrývá random učitele tai-či.
Stopem se tak pro ten den
urovnal můj vztah s časem.
