Proč neletím do Izraele (Inspirace Abrahamem)

---

V následujícím textu si přečteš o:

Všichni nosíme nálepky, se kterými se ztotožňujeme. Myslíme si, že to jsem „já“.

Třeba nemoci: Já jsem neurotik.

Nebo zvyky: Já jsem zvyklá (dělat to JEN takhle, NE jinak).

Či činnosti: Já jsem sportovec.

Anebo role: Já jsem matka.

Já mám třeba takovou nálepku, která upozorňuje mě i moje okolí, že – jsem lama. Lama je zvyklá zažívat dobrodružství. Dělá vždy nějaký ztřeštěnosti. A vůbec, rolí lamy je být furt v tahu. Nejlépe tam, kde to vře.[i]

Nálepky nám pomáhají orientovat se v naší vlastní hře života, a pomáhá to taky druhým orientovat se v té jejich. To proto, že nálepky se dají přilepit na škatulku a šup – už jsme zaškatulkováni. Jako ta mamina nebo ten nervák nebo ta lama.

To je výhoda nálepek.

[i] Všímavý čtenář si všiml, že jsem ze zmíněných druhů nálepek vynechala pouze nemoc. Podle mého bráchy snad lama druh nemoci je, ale podle mě ne.

Nevýhoda nálepek je ta, že nejdou tak snadno odlepit, jako nalepit. Hrozí, že se jich nezbavíme. Dovolíme nálepkám nalepit se na nás tak přilnavě, až se z nálepky stane identita. Identita má tak silnou adhezi, až hrozí, že se jí nezbavíme.

Jsem lama, tak se za každou cenu do Izraele dostanu. Tohle si myslel nejen Luďa, ale i já.

To je nevýhoda nálepek. Nejdou tak snadno odlepit.

A nyní s vámi chci sdílet jednu interpretaci biblického příběhu o Abrahamově zkoušce.

Znáte ten příběh:

Abraham má milovaného syna,

Bůh mu přikáže ho obětovat,

Bůh mu přikáže ho neobětovat.

Bůh Abrahama zkouší, Abraham obstojí,

Abraham se raduje.

Jiří Mordechaj Langer ve své Bráně šesté (Z knihy Devět bran) o této hře Boha a člověka píše:

„Nyní však (Abraham), na druhý rozkaz Boží, nevykonává tohoto obětování, zříká se ho,  čili obětuje i toto obětování, jež mu předtím bylo tak drahé. … Ale i z této nové oběti, která je právě v tom, že se oběti zříká, se Abraham raduje.“

Jaká je spojitost mezi Abrahamem a mým odletem?

Proč tady zmiňuju Langera a Abrahama? Protože právě tento úryvek o Abrahamově zkoušce, dovezený na zmačkaném papíře z judaistické exkurze, mě včera ve vlaku inspiroval. Náhle jsem mohla začít psát o tom, proč neletím do Izraele.

Abrahamovou původní obětí bylo obětování syna Bohu. Mou původní obětí by bylo obětování „jistoty“ a „bezpečí“. Pořád ve vztahu k Izraeli nepociťuji strach (na rozdíl třeba od řízení motorového vozidla) o svoje bezpečí. Ale myslím tím „jistotu“ a „bezpečí“ tak, jak to vidí mnoho druhých a mně drahých lidí.

V Abrahamově nové oběti spočívá právě ta hra. Najednou už Bůh nechce, aby Abraham obětoval syna, nýbrž aby ho sundal z oltáře a normálně s ním žil. Jenže ouha. Abraham už mezitím je hrdý na to, že může Bohu obětovat svého milovaného syna. Abraham je šťasten, že má příležitost ukázat, jak moc je statečný a poslušný. A tak musí Abraham znovu změnit postoj. Podruhé musí prokázat svou pokoru a učinit novou oběť. Obětuje tu původní oběť a vzdává se nároku být hrdý na to, že obětoval milovaného syna.

No a ta moje nová oběť je jako ta Abrahamova. Ne že bych tedy měla syna. Ale obětuju svou reputaci té, která si troufá za každých okolností neohroženě odletět, a z epicentra bude vyprávět historky o tom, jak ji při meditaci na pláži v Jaffě spláchla do moře troufalá vlna. (To je fakt.)

Proč neletím do Izraele

Ve chvíli, kdy školy jsou zavřené, by z mého odletu profitovalo hlavně moje ego. Dokázala bych tím – nevím, co vlastně. Možná, že

Suma sumárum mě ale kromě potřeby ega dokázat všem kolem, že JÁ TO DOKÁŽU, momentálně v Izraeli nic tak urgentního nečeká. Vlastně nemám pořádně proč se cpát někam, kam evidentně má Cesta nevede.

Trochu mě to štíplo, když jsem strhávala nálepku „lamy, co se nezastaví“.

---

(A stejně nemám vízum.)