Obsah
Leerlauf = Prostoj
-
Zůstat pohodlně doma a trpělivě čekat, až mi Číslo společně s Kartičkou Henner Pass přistane v emailové schránce, a můj odjezd na dobrovolnickou misi bude papírově posvěcen.
-
Vyjít ven z pohodlí, vysolit přes 3 tisíce za letenku do Lisabonu a Leerlauf si vyplnit celoživotním projektem Cestování.
Čas na letišti ubíhá rychleji
- návštěvu toalet,
- nalezení správného terminálu,
- zorientování se v letištní hale,
- check-in,
- pasovou kontrolu,
- dopíjení zbytků tekutin v lahvi,
- vytahování notebooků z příručního zavazadla,
- sundavání pásku a bot,
- projití rentgenem bez pásku a bot, zato s lehkým pocitem provinění, který pramení z toho, že kdykoli můžete „zapípat“ a stát se rázem podezřelým,
- nasazování pásku a bot,
- vracení veškeré elektroniky zpět do batohu,
- opětovné naplnění flašky na záchodě,
- další návštevu záchoda,
- odeslání zpráv tipu „jsem na letišti“ a odpovědi na přání „šťastného letu“,
- mžourání na tabuli s odlety,
- povinné projití zónou duty free,
- dostavení se ke správnému gatu,
- kontrolu pasu a boarding passu
- a případné doplacení přirážky za příliš velký batoh (to se mi naštěstí stalo jen párkrát).
Nepamatuji se, že bych se na letišti někdy nudila, ale většinou se ani vysloveně nebavím. Když mi vznikne prostoj, tak si třeba zacvičím. Čas tam prostě ubíhá rychleji.
Lekce se zázvorovým čajem
Tentokrát jsem při procházce po letišti lehce vybočila z normy: místo plastové lahve jsem „táhla“ termosku naplněnou místo vody zázvorovým čajem. Pánovi, který se mě u kontroly ptá, co že to tam mám, náležitě odsekávám, že to byl zázvorový čaj (když ho to tak zajímá), ale že už je termoska samozřejmě prázdná. No, není. To prý pozná i bez otevření.Už už se ve mně zapaluje jiskra rozhořčení, jako pokaždé, když mám pocit, že
všichni kolem mě jsou blbci, jenom já jsem letadlo.
„Tak to klidně vylijte, jestli tam něco je!“ Reaguju netrpělivě a otráveně.
V poslední chvíli se rozhodnu raději to otestovat a těch pár kapek zázvorového čaje, pokud tam jsou, zachránit a vypít sama. Pán mi přívětivě podá mou termosku, a já vypiju dobrou polovinu jejího objemu.
V klidu si to tady vypijte a sbalte,
Blahoslavení ti, kdo jsou milí lidi.
Já spim jenom v triku
Já spim jenom v triku.
No fakt, jenom v triku!Jako v triku bez ničeho?
Jojo, jenom v triku.
Bez ničeho, jo?
Jo, jen v triku. A s ponožkama teda. Když spim bez trika a bez ponožek, teda jako úplně bez ničeho… tak ráno strašně kašlu.
A když spim bez ponožek, tak mám ráno rýmu. Takže triko a ponožky ideální.
A skúšal si spat len v trenkách?
To je taky dobré, vyskúšaj!
Stálesplachovací záchod
Letiště, Les a Letušák
Letiště
V Milanu mám před letem do Lisabonu tříhodinovou pauzu, a tak se opět procházím – tentokrát ne po letišti, nýbrž kolem letiště.
Cestou poslouchám v rádiu o chybičce, která se vloudila stanici BBC. Někde se někdo spletl a slovo „zahrnovat“ zaměnil se slovem „zaměřit se“. Z reportáže tak vyšlo, že Izrael zahájil operaci v pásmu Gazy a zaměřil se na arabské mluvčí a týmy lékařů namísto součástí operace byli také arabští mluvčí a týmy lékařů. Jedno slovo – a postaví význam celé věty vzhůru nohama.
Les
Se sluchátky si kráčím po silnicích v okolí letiště směrem k nejbližšímu lesu, kde si stihnu zběžně zameditovat, a už je zase čas to otočit zpět. (Možná že vyšší rychlost času na letišti působí i v jeho okolí.) Míjím parkoviště Easyjetu, kterému nevěnuji zvláštní pozornost.
Znovu se ujišťuji, že čas na letišti ubíhá rychleji, protože jsem měla tři hodiny, ale k gatu dorazím jako poslední (u gatu ani noha – až se bojím, že nejsem u správného čísla; všichni už jsou v letadle). A zažívám něco, co jsem na letišti ještě nezažila – letuška u kontroly nechce ani vidět boarding pass, jen mrkne na občanku a mávne směrem k ranvejím, ať si jdu nastoupit. Na mně je, abych trefila k tomu správnému letadlu. Na mé opatrné sondování, kam že tedy mám přesně jít, opáčí klidně:
Ven a vaše letadlo je to poslední.
Představte si místo letiště velké autobusové nádraží a celé vám to bude připadat naprosto banální: právě vám zkontrolovali jízdenku a vy jdete hledat autobus s tím správným číslem na tom správném nástupišti. Akorát že tohle je letiště – a tak jsem trochu nesvá.
Naštěstí mne ochotný pán v reflexní vestě venku eskortuje ke správému stroji (myslel, že od něj chci pomoc, a já zas měla za to, že na mě volá, ať bez doprovodu nepokračuju).
Letušák
Při nástupu mě s úsměvem vítá Letušák:
Á, poslední pasažér… Á, vás už jsem viděl!
Než stihnu zpracovat novou informaci, pokračuje Letušák:
You were walking around the airport an hour ago! I saw you, we have a parking there. But you didn’t lift your hand for autostop so I didn’t stop…
Letušák se kření a vítá posledního pasažéra na palubě. A já se jdu s úsměvem a zvláštním pocitem, že nikdy nevím, kdo mě vidí, rozvalit na volnou trojsedačku. Sice ani jedno ze tří sedadel nemá moje číslo, ale proč se mačkat, když už po mně nikdo nepřistoupí… (To je výhoda letadla – když si sedáte na volnou sedačku, víte s jistotou, že v půlce cesty nikdo nenastoupí a nevyhodí vás s místenkou. Tedy, pokud cestou do Mexika nepřibíráte uprostřed noci pasažéry v Havaně.)
Excuse me, have you seen the clouds?
Rozvalená na trojsedačce si užívám výhled z okýnka společně s kokosovou raw tyčinkou. Z mého rozjímání mě vytrhne hlas excuse me. Starší muž sedící za mnou si dává tu práci mě oslovit ne proto, že by mu vadil sklon mé sedačky nebo po mně chtěl nějakou laskavost. Důvod jeho excuse me je tento:
Excuse me, have you seen the clouds?
Má pravdu. Z letadla jsou zrovna vidět úchvatné mraky zbarvené sluncem. Minimálně stejnou měrou jako z mraků jsem dojatá z člověka, který je tak nadšen krásou kolem, že na ni musí upozornit náhodnou neznámou. Bonusový bod u mě získává za překonání fyzické bariéry sedaček. Takové nadšení vyžaduje dostatečné odhodlání.
Zamyšlení na závěr: V letadle do Lisabonu se kolem mého osobního prostoru začne ochomýtat moucha. Napadá mě, že jsem ještě nikdy v letadle neviděla mouchu. Přemýšlím, kolika mouchám se asi za život podaří přeletět z Milana do Lisabonu a kdovíkam ještě. V době globalizované asi více než jedné.