Obsah
Kde začít? Asi tam, kde to skončilo: Skončili jsme, jasná zpráva.
Původně jsem si o cestě na Vánoce domů mohla nechat zdát, poněvadž jsem bydlela v Izraeli jako neočkovaná Lama s turistickým vízem. Vycestování z Izraele by znamenalo, že bych se nemohla vrátit. Neboť vstoupit do země izraelské mohou teď jen občané anebo očkovaní držitelé privilegovanějšího víza, než je turistické.
Já se vrátit chtěla, poněvadž jsem tam bydlela s přítelem, čili odlet z Izraele nepřicházel v úvahu. Ale skončili jsme, jasná zpráva, takže se mi najednou doslova otevřel celý svět.
Dobrodružství číslo jedna – Kde je peněženka ?
Vstala jsem v šest, oštrachala poslední přípravy a pomalu vyrážela.
Poslední kontrola, mobil mám, peněženku – NEMÁM.
Nějaký zádrhel musel přijít. Ani jsem nebyla překvapená, poslední dny jsem lítala po Izraeli s nakupenými věcmi, a nějaká peněženka z kapsy batohu vypadne snadno.
Ale já tu peněženku potřebuji,
zašeptala jsem Vesmíru. O šekely nejde, ty pro mě dnešním odletem ztrácejí hodnotu. Ale co platební karty ? Musím se nějak dopravit z letiště do Prachatic. (Pro naše je to překvapení a já nemám u sebe ani korunu.) A taky zaplatit za odbavení kufru.
No nic, včera v noci jsem ji držela, když jsem platila taxikáři, protože jsem omylem skončila na Dov Gruner Street v Tel Avivu místo na Dov Gruner Street v Herzliji. Ale to je different story.
Třeba bude někde venku. Vyjdu ven, otevřu branku a tam přímo u vchodu už na mě čeká nachystaná peněženka.
Někdy fakt stačí vyjít ven.
Dobrodružství číslo dvě – Jak se dostat na letiště v pátek?
Usmyslela jsem si, že poletím domů překvapit naše přesně na Štědrý den v pátek. Pátek sice ještě není šabat[1], ale vlaky pro jistotu nejezdí už od rána.
Na letence jsem měla napsáno[2], že let do Prahy je v 10 ráno, a tak jsem potřebovala být na letišti už v 8. V dnešní době koronové se sice na letišti nepřetlačují davy lidí, fronty tedy nehrozí, zato posílily nejrůznější corona check. Takže to vyjde nastejno: na letišti s dvouhodinovým předstihem je standard.
Moc možností jsem neměla, zato moc zavazadel jo, a tak jsem se na závěr své izraelské kariéry svezla na letiště taxíkem za 190 šekelů (přibližně 1300 Kč). Aspoň jsem zužitkovala cash vydělaný babysittingem.
[1] Šabat začíná v Izraeli v pátek večer a trvá do soboty večer. V tomto čase nejezdí žádná hromadná doprava.
[2] Později se ukázalo, že ne vždy platí Co je psáno, to je dáno.
Dobrodružství číslo tři – Chyba ve mně, nebo v nich?
Na odletové tabuli je v době koronové možno vidět všechny lety toho dne i dne následujícího. Nasadila jsem si brýle. Podívala se jednou. Podruhé. Potřetí. Let do Prahy jsem viděla v 6 ráno a ve 13:50, ale můj let v 10 nikde.
Jdu na Informace:
Slicha, aní lo ro’a et hatisa šelí le Prag be-eser al haluach. Promiňte, nevidím na tabuli svůj let v 10 do Prahy.
Gam aní lo. Já taky ne.
Odvětí mi z druhé strany plexiskla.
Myslíte ten let ve 13:50?
Ne, v 10.
Vidím tady jen let do Prahy ve 13:50. Číslo BZ462.
Ano, to je číslo mého letu.
Jdu na email:
Confirmation of your reservation from Tel Aviv to Prague, 24.12. at 10 AM.
Electronic ticket: TLV-PRG, 24/12, Time 10:00.
„Třeba udělali chybu tady na letišti a napsali to špatně na tabuli,“ a už se vleču zpátky na Informace.
Ale jeden klik na počítači ukazuje, že na tabuli to špatně nenaťukali, let číslo BZ462 je naplánovaný na 13:50.
Dobrodružství číslo čtyři – Letmý pokus o Refund
Aby bylo jasno – tento konkrétní let jsem si koupila právě kvůli jeho času. Odletět v 10, přiletět v 1, vlakem z Prahy do Prachatic, paráda. Ale odletět ve 13:50 znamená přiletět v 5, kdy na Štědrý den už nejedou žádné spoje. Jako by mi Izrael na rozloučenou říkal:
Cti Šabat, dcero, na Šabat se NECESTUJE.
Takhle se mi celý plán zazvonit v Prachaticích na naše s otázkou « Doufám, že přijímáte pocestné, » rozplynul. Čas pro mne v tomto případě byl nejcennější.
Jala jsem se tedy psát do Live chatu Help centra letecké společnosti s žádostí o Refund.
Odpověděl mi robot : « It looks like you’ve asked me many questions. Please try to use a few key words. »
Musíme asi ještě zapracovat na našich robotech, než nás nahradí v komunikaci.
Anebo já musím zapracovat na svém vyjadřování.
Dobrodružství číslo pět – První výslech
Kdo někdy jako cizinec opouštěl území Izraele, asi to zažil. Než postoupíte k CHECK-in, musíte projít security-CHECK.
Cizí Lama cestující sama přirozeně vzbuzuje podezření.
Začal výslech. Taková klasika.
« Proč jsi tady ? »
« Proč zrovna Izraelská studia ? »
« Kde ses naučila hebrejsky ? »
« Proč Židovská studia ? »
« A proč zrovna Izrael ? »
A pak znova, v jiném pořadí, jinými slovy.
Posud sice otravný, ale ještě se dá.
Akorát bylo potřeba taky vysvětlit, co jsem dělala v posledních měsících a proč odjíždím.
Můj pohárek trpělivosti přetekl. Plnil se postupně kapkami emocí z odjezdu, kapkami zklamání ze změny letu, kapkami turbulence posledních dní a kapkami loučení se životem v Izraeli.
Nyní se všechny ty kapky vyvalily ven, a já se před nima rozbrečela, smrkajíce a kašlajíce do látkového kapesníku. Do toho všeho mě opakovaně žádali, ať si nasadím roušku na nos.
Pak se mě ještě ptali, co jsem dělala v Malajsii (byla jsem tam jednu noc, abych unikla Singapuru), s kým jsem tam byla (« sama, myslím »).
A co jsem dělala v Turecku.
« V Turecku jsem nebyla. »
« Byla jsi v Turecku. »
« Možná přestup… ? » Navrhuje empatická slečna v uniformě. Myslím, že obě « vyslýchající » byly mladší než já.
« A jo, v Turecku jsem přestupovala zrovna na cestě sem před rokem ! »
A na závěr jména lidí, u kterých jsem poslední dny spala, jaký je náš vztah, odkud jsou, jestli tu mám rodinu.
Ne.
A můžu pokračovat na další stanoviště.
POKRAČOVÁNÍ V BUDOUCNU.
Foto: Elad Ben-Cnaan
