Normální den cestovatelky

Kdo někdy cestoval spíš s ruksakem, než s kufrem, a spíš sám, než ve skupině, ten ví přesně, jak takový normální den cestovatelky vypadá. Pokud jste ještě nikdy necestovali s batohem (nebo dvěma jako já), s Ryanairem a sami se sebou, čtěte, jak to tak normálně probíhá.

Tentokrát píšu o výletě do Jordánska; ale pokud je Vám ruksak-sólo styl cestování vlastní, dosaďte si místo Jordánska tu Vaši destinaci – a vsadím se, že Vaše příběhy budou podobně normálně nenormální.

Taxi z letiště? Netřeba!

Při sólo cestování se držím jedné zásady (a nedá mi to žádnou práci!): zásadně si nezjišťuju o dané zemi informace. Proč si zahlcovat mozek nadbytečnými informacemi, předsudky a scénáři what could go wrong? Život, když chce překvapit, stejně překvapí: tak u mě mu to aspoň nedá takovou práci, neboť mě nepřipravenou překvapí kdeco.

Při příletu do jordánské Aqaby zjišťuji zásadní věc, kterou si rychlým pohledem do Google vyhledávače hned ověřuji: z letiště nejezdí žádné autobusy (je situováno tak nějak uprostřed pouště). Způsoby, jakými se dostat do města Aqaba, jsou minimálně dva:

1. Taxíkem
2. Pronajatým autem

Taxíka ze zásady nechci platit, obzvlášť z letiště, kde jsem ještě turistka spadlá z nebe, a o normálních cenách v Jordánsku nemám tušení, a auto i kdybych si pronajala, rozhodně bych ho neodřídila.

Přicházím tedy se způsobem číslo 3: půjdu těch 8 kilometrů pěšky. Okolnosti jsou mému nápadu příznivě nakloněny:

1. Je den.
2. Sluníčko svítí.
3. Mapy mám, cestu znám.
4. Nohy mi věrně slouží.
5. Nesu jen dva baťůžky.
6. Ráda chodím.
7. Mám čas.

Plna cestovní euforie se tedy vydávám pěšky na cestu, obrněná jedním batohem zezadu, druhým zepředu.

Život mi ale chtěl dopřát méně chození s batohem po silnici, a více času na procházku nalehko po pláži, neboť zhruba po kilometru zastavuje auto. Dva místní muži odění do reflexní vesty volají:

Where you go? We go to city, we can take you. We work at the airport.

Rozhodnu se věřit, že reflexní vesty jsou věrohodným znakem toho, že dotyční opravdu pracují jako letištní security, a vděčně nastupuji do auta. Přece jen se radši procházím bez batohů. Nemusím dodávat, že mě moji šoféři dovezli až k hostelu, cestou poskytli wifi a požádali o WhatsApp. Jsem za jejich galantní pomoc vděčná, proč bych jim kontakt nedala? Vždyť když nechci, nemusím na jejich případné zprávy odpovídat.

Všude troubí, všude jinak

Všude se na silnicích troubí, ale zamysleli jste se někdy nad tím, kolik různých významů symbol troubení má?

Když na mě někdo troubí doma, často to znamená něco ve smyslu Ty pí*o! (Nemůžu to svým krajanům mít za zlé, protože většinou netroubí bez opodstatnění.)

V Jordánsku zvuk klaksonu značí

Welcome!

Nebo

Hle, Turistka!

Anebo

Taxi? Taxi?

Případně, podle stupně asertivity řidičů,

Taxi-taxi-taxi!

Zajímavé, že v situacích, kdy by na mě doma troubili, tady netroubí, nýbrž galantně vyčkávají, až bezhlavě přejdu silnici tam, kde po přechodu ani stopa.

Všude troubí, všude jinak a všude mě to vytáčí.

Good Price! Discount! Trip on Boat!

Blízký východ není Taiwan, kde na vás sice valí oči, ale fotí si vás potají, ve snaze být zdvořilí. Tady jste holt jednou turista, takže si každý chce urvat z vaší pozornosti, co se dá. V jordánské atmosféře je cítit temperament.  Na podvečerní procházce po pobřeží přístavu Aqaba si moc klidu neužiju, spíš nestačím pobaveně zapisovat nekončící variace pokřiků, které na mě sypou místní podnikatelé. V tuto konkrétní hodinu, na tomto konkrétním místě se mi povětšinou snaží prodat výlet skleněnou lodí. Místo glass boat byste si ale mohli dosadit cokoliv jiného.

Následuje ochutnávka z nepřeberných variant anglických vět, kterými na sebe upozorňují obchodníci jeden vedle druhého. Tito lidé se rozhodně anglicky mluvit nebojí, na rozdíl od mnohých studentů. Na rozdíl od mnohých studentů ovládají jen angličtinu základní, používají ale to, co umí. Nebojí se.

Yes, Ma’am, do you want a trip in glass boat? Good price! [i]

How are you? Glass boat?

Hello, last trip in glass boat!

Would you like a trip in glass boat? Discount! Please, no money!

[i] Čti: Gud prajs!

No money

U výrazu no money je potřeba rozlišit dva různé způsoby, jakými se dá tato fráze v arabském kontextu přeložit.

1. No money = opravdu no money. Projevy laskavosti (jako když mě vyzvedli pracovníci security z letiště), pozvání na večeři, dárky jako projev pohostinnosti, káva zaplacená taxikářem – to jsou případy, kdy je třeba rozumět pojmu no money doslova. Nositelé arabské kultury umí být nesmírně pohostinní.
2. No money = všechno, jen ne no money. Sem patří výkřiky obchodníků, kteří se vám očividně snaží něco prodat, ale nejspíš to chtějí udělat „oklikou“. Třeba tak, že vám nejprve nabídnou „boat trip“, pak „discount“ a nakonec „no money“. Anebo když na Vás u bran Petry doráží s tím, že „horse ride included in your ticket.“ Jak poznamenal fellow cestovatel: nasednutí na koně je možná zdarma, ale za sesednutí už si rozhodně budou žádat peníze.

Normální rozhovor Turistky a Beduína

Při putování Jordánskem (jakožto i dalšími zeměmi Blízkého východu) se určitě setkáte s Beduíny, zástupci původně nomádských pouštních kmenů. Já jsem se za Beduíny do údolí Wadi Rum vydala do 24 hodin po příletu, a tak do Normálního dne Cestovatelky řadím také sérii Normálních rozhovorů Turistky a Beduína.

Normální rozhovor 1: Where you go?

Hi, where you go?

I want to go to… (Dosaďte si jméno místa.)

You want to go with me in my car? I take you for free. You see a beautiful house. Not far.

Normální rozhovor 2: Interview

From where you are?

Czech Republic.

Ah, Chick![ii] Beautiful. Welcome, welcome.

Po chvilince pokračuje interview:

How old are you?

I’m 26.

Me too 26! Two months ago I started to be 26.

Musím říct, že Beduínův obrat I started to be 26 ve mně vyvolal úsměv, a v duchu už jsem si ho zapisovala do deníčku, zatímco jsme pokračovali džípem pouští, a Beduín se opět ujal slova.

You have boyfriend?

Na tuto otázku radši volím univerzální Yes, ať už je realita jakákoli, abychom se vyhnuli zbytečným komplikacím. Zvědavým otázkám se stejně nevyhneme, načež Beduín prohlásí:

You have to marry here in Jordan. Bedouin guy. Husband. Here in desert.

Aby nebylo žádných pochyb, kdo že to má být ten můj husband, upřesňuje Bedouin guy postupně svůj apel tak, aby bylo jasné, že právě on je ta nejlepší volba.

[ii] Z nějakého důvodu mnoho místních překřtilo Czech na Chick.

Normální rozhovor 3: Special price

How much is this?

Ten dinars. But for you I make special price.

So what is the special price?

First you drink coffee with me and then I say special price.

Na Blízkém východě, stejně jako na tom Dalekém, jsou dobří obchodníci. Ví, že zákazník musí být v příjemném rozpoložení, než něco koupí.

NO SUGAR: Záleží na interpretaci!?

Údolí Wadi Rum je poseté beduínskými kempy, kde turisté mohou složit hlavu a zažít více nebo méně „beduínský“ lifestyle. V jednom takovém kempu se při procházce pouští zastavuji a přijímám pozvání na čaj.

You want without sugar, or with sugar?

Ukazuje jeden z místních dvě konvice na ohništi uprostřed stanu, a já nadšeně vybírám without sugar. V takovou možnost jsem ani nedoufala, neboť mi můj průvodce (Beduín figurující v Normálním rozhovoru 1 a 2) dal echo, že beduínský čaj je very sweet. Je vidět, že jsou na turisty připravení, když mají i variantu bez cukru!

Nicméně nápoj se mi zdá celkem sladký i tak, nadhazuji tedy do kruhu kolem ohniště konverzační téma:

Wow, this tea is also sweet, is it because of the cinnamon?

Beduín, který čaj připravoval, hrdě prohlásí.

Yes, this without sugar. Here I put just 2 cups of sugar.

TWO CUPS! Two spoons bych ještě brala, ale two cups?! Upozorňuji, že se nejednalo o velký kotel čaje, ale menší čajovou konvičku. Do té konvičky dal dva hrnky cukru, což pro něj znamená bez cukru. No sugar.

A co že to tedy má být with sugar? Beduín ukáže na druhou konvičku a praví:

Here I put 7 cups. This sweet. This for Bedouins.

Aha. Rozřehtám se na celé ohniště a nepokrytě vytahuji zápisník s tím, že si musím zapsat tyto memories. Sama pro sebe směju tomu, jak i zdánlivě jasné no sugar záleží na interpretaci.

More tea? You speak Arabic.

Nechápu, co Mohammed touto poznámkou myslí, přece ví, že arabsky nemluvím.

You drink cup of tea with me and I help you with Arabic.

You stay here for free. No money.

Tak takovou pomoc s díky a smíchem odmítnu, a posilněná panákem „čaje bez cukru“ pokračuji bosa pouští.

Tak tohle už normální není: Vítejte ve světě Lamy!

Jsou věci, které jsou při sólo cestování normální, a dobrodružství specifická pro lamy. Následující příběh spadá do druhé kategorie: specifický pro lamy.

Na svůj první ranní běh v Jordánsku vstávám v euforii, neboť je teprve kolem 6. hodiny ranní a už je světlo! Tak tomu aspoň věří mé v čase ukotvené já[iii], které sice zná pojem čas, ale s pojmem včas se pořád ještě nesžilo.

Mezitím se mé Vyšší já[iv], existující mimo dimenzi času, asi v duchu směje, co zas bude za švandu.

Mé v čase ukotvené já tedy vyráží na asi hodinový běh, protože na 8:00 si domluvilo sdílený taxík od hostelu do údolí Wadi Rum. Chci být z běhu zpět v hostelu nejpozději v 7:30, abych si ponechala půlhodinovou časovou rezervu.

[iii] Rozuměj: já, existující ve zdejším čase a světě jako Adéla, se svým fyzickým tělem, které se mění z minulosti do budoucnosti.

[iv] Rozuměj: mé nadčasové Já, které je součástí vesmírné databáze a existuje ve Věčnosti, a je tedy neměnné; projevuje se třeba ve formě intuice, vnuknutí nebo vyššího vedení.

Odbočka zpět k normě: galantní Jordánci

Zastavuji se v parku, a opřená o strom zavírám na pár minut oči v modlitbomeditaci. Přes ramena si přehazuji mikinu, aby kolem procházející muže nepohoršil pohled na mé tílko (fakt jen na tílko, pod ním není nic, co by je mohlo lákat). Chystám se už zase pokračovat – musím přece být v hostelu na 7:30! – když se přiblíží dva Jordánci v uniformách.

Instinktivně sepnu ruce, jako že se modlím, aby si snad o mně nepomysleli, že jsem nečistá žena, a nechali mě když tak na pokoji. Mám radost, uniformovaní muži zmizeli bez komentáře, a mně už zbývá jen si znovu nasadit botasky (pro účel modlitbomeditace jsem si je sundala) a vyrazit zpět k hostelu (však už je něco po 7.).

Vtom se zpoza rohu opět vynoří uniformovaný muž a přistavuje mi židli, kterou odněkud přinesl. Botasky si tedy mohu nasadit pohodlněji, vsedě uprostřed parku nedaleko mešity. Ano, až tak galantně se někde chovají k ženám.

V jakém čase Lama žije?!

Vzpomínáte na to, jak všude troubí? Ranní běh podél silnice není žádnou výjimkou; nenechávám se ale vytrhnout z rytmu a okolní klaksony úspěšně ignoruji.

Ostentativní ignorace ale zřejmě nefunguje na jednoho obzvlášť vytrvalého taxikáře, který kromě zběsilého troubení dokonce i zastavuje. Mávnutím ruky mu dávám jasně najevo, že ne, nechci taxi, a běžím dál. Zbystřím, až když slyším své jméno: krátkozrace, ale přece rozeznávám na sedačce taxíku Mohammeda, majitele hostelu, kam mám právě namířeno, abych stihla sdílený taxík v 8:00.

What’s the time?

Volá na mě Mohammed ze zeleného taxi, zatímco mířím k němu a v duchu ještě blahosklonně uvažuju, jestli se ten kousek do hostelu nechám svézt s ním, anebo s díky odmítnu, že to doběhnu.

It’s 7:20!

Vypálím pohotově, potěšená, že můžu být k službám, neboť si pilně hlídám čas.

No, 8:20.

Opáčí Mohammed klidně (jednalo se tedy evidentně o čistě řečnickou otázku).

V mém časově ukotveném já to hrkne. Přestože můj mobil jasně ukazoval Jordanian time zone, evidentně někde nastala chyba. Já i mobil jsme byli oproti reálnému jordánskému času pozadu o hodinu.

Dvacet minut už na mě čekal nejen taxikář, ale i další dva spolucestující, kteří sdíleným taxíkem měli namířeno do stejné destinace. Dvacet minut jsme již měli být na cestě do pouště, zatímco já byla teprve na cestě do hostelu.

To, že jsem Mohammeda v taxíku potkala na silnici při běhu, nebyla žádná náhoda: Mohammed s taxikářem se mě totiž vydali hledat. (Ještě štěstí, že Mohammed náhodou věděl, kterým směrem jsem běžela!)

Místo půlhodinové rezervy jsem měla třičtvrtěhodinové zpoždění, a měla tak akorát čas čapnout pytlík pity s falafelem, který mi do ruky místo zmeškané snídaně vrazil Mohammed.

Dodatek: TOO CRAZY to be true

O tom, že velmi podobný scénář se odehrál následující ráno v poušti, odkud jsem měla sdíleným džípem namířeno na autobus do Petry, se nebudu rozepisovat.

Pro představu pár bodů:

• • Předchozí večer jsem si znovu zkontrolovala, že mám na mobilu nastavené časové pásmo Jordánsko UTC+2 [v]

• Než jsem vyrazila na ranní běh pouští, potvrdila mi paní v kempu, že je 6:20, a ne 7:20
• Z poklidné sprchy po běhu mě vytrhl hlas Beduína s tím, že na mě čeká celý džíp
• Zjištění, že je opět o hodinu více, vykonalo zároveň funkci ledové sprchy
• Autobus do Petry jsem nestihla, ani když beduínský řidič pořádně šlápl na pedály džípu, a tak se můj pobyt na poušti prodloužil o jednu noc a další zážitky

[v] Až při psaní tohoto příspěvku jsem zjistila, že Jordánsko údajně leží v časovém pásmu UTC+3. Tak nevím, celá záležitost je mi pořád ještě trošku záhadou.